Marcel Bozzuffi

Francouzský herec Marcel Bozzuffi hrál v bezmála sedmdesáti filmech a díky řadě rolí kriminálníků nebo naopak kriminalistů, v nichž byl spojencem či protivníkem největších hvězd francouzské kinematografie, znají jeho tvář velmi dobře i čeští diváci. Naopak, u nás neznámá, ve Francii však dodnes uznávaná je také jeho práce pro televizi a dabing. Bozzuffiho příjmení napovídá, že měl italský původ, jeho rodina pocházela z Parmy. On sám se ale narodil v Remeši a dětství strávil na východě Francie v Bretani. Až po absolvování vojenské služby odešel do Paříže, kde získal jevištní průpravu v proslulé herecké škole René Simona. Jeho začátky ve filmu i divadle spadají do poloviny padesátých let 20. století. Před filmovou kamerou se objevil poprvé jako bezejmenný voják (SYN SLADKÉ CAROLINE – Le fils de Caroline chérie, 1955). Ještě v roce 1955 jej pak diváci v kinech mohli vidět v dalších třech filmech, zmínku si zaslouží především počátek spolupráce s režisérem Gillesem Grangierem, který Bozzuffiho uvedl do subžánru tzv. francouzské drsné školy. Jejich prvním společným filmem byla kriminálka BENZÍN A OLEJ (Gas-oil, 1955), v němž se Bozzuffi v roli mladého řidiče Pierra poprvé a nikoli naposledy setkal s Jeanem Gabinem. V Bozzuffiho filmografii tak začal převládat kriminální žánr, bylo ale pár výjimek, například slavný muzikál ZEMĚ, ODKUD PŘICHÁZÍM (Le pays d’où je viens, 1956), v němž hrál také řidiče. V padesátých a šedesátých letech hrál Marcel Bozzuffi i divadlo, objevoval se na různých pařížských scénách, sluší se uvést alespoň hru Pohled z mostu od Arthura Millera, v níž účinkoval v Théâtre Antoine (1958). Později byl ale natolik vytížen filmem a dabingem, že divadlo zcela opustil. Příležitostně byl osloven i televizí a v šedesátých letech hrál v adaptacích divadelních her a několika seriálech, převážně historických. Mezitím se díky již zmíněnému režiséru Grangierovi, ale i jiným, stal jednou z ikon francouzského kriminálního žánru na stříbrném plátně, byť hrál jen vedlejší role. Hrubé rysy ve tváři s ledovým pohledem a chraplavým hlasem učinily z Bozzuffiho vyhledávaného představitele záporáků a na přelomu 60. a 70. let točil několik filmů ročně. Spolupráce s Gillesem Grangierem skončila s kriminálkou KOMISAŘ MAIGRET ZUŘÍ (Maigret voit rouge, 1963), tento film měl ale pro Bozzuffiho význam v osobní rovině; při natáčení se sblížil s herečkou Françoise Fabian (*1933), která se ještě téhož roku stala jeho manželkou. Se zmíněným Jeanem Gabinem se před kamerou setkal ještě ve filmu RVAČKA V PANAMĚ (Du rififi à Paname, 1966), ze stejného roku si zaslouží zmínku i Melvillova kriminálka DRUHÝ DECH (Le deuxième souffle, 1966), v níž se v úloze gangstera Jo Ricciho setkal s Lino Venturou. S ním pak později v Itálii hrál ve filmu CTIHODNÉ MRTVOLY (Cadaveri eccelenti, 1976). Stejně jako jiní francouzští herci ostatně tehdy v Itálii pracoval častěji než ve Francii, díky účasti na četných francouzsko-italských koprodukcích se časem dostal i k menším úlohám i v dalších mezinárodních projektech (FRANCOUZSKÁ SPOJKA – The French Connection, 1971; MARSEILLSKÁ SMLOUVA – The Marseille Contract, 1974). Marcel Bozzuffi se pokusil i o samostatnou režii, jeho film AMERIČAN (L’américain, 1969) však u diváků neuspěl. Hlavní roli v něm svěřil slavnému J. L. Trintignantovi, sám si ale zde také zahrál i s manželkou Françoise Fabian. Co se týče komerčního úspěchu a setkání s J. L. Trintignantem, ze stejného roku pocházel oscarový film Costa-Gavrase Z (1969), v němž Bozzuffi zaujal kreací homosexuálního vraha. I když se Bozzuffi objevoval před kamerou i v rolích policistů, vyznění filmu bylo nastaveno tak, aby jeho postavy měly záporný charakter. Za mnohé uveďme příklad filmu CIKÁN (Le gitan, 1975), v němž byl jako komisař Blot soupeřem představitele titulní role Alaina Delona. Vraťme se ještě k Bozzuffiho převažující práci v Itálii v sedmdesátých letech. Vedle kriminálek a politických thrillerů se tady prosadil i ve westernech a při natáčení filmu VALDÉZOVI KONĚ (Valdez, il mezzosangue, 1973) se setkal s Charlesem Bronsonem, kterého již delší dobu předtím daboval pro potřeby uvádění amerických filmů ve Francii. Dabing nejen Charlese Bronsona, ale také Paula Newmana a dalších amerických herců dotvářel umělecký profil Marcela Bozzuffiho v šedesátých a sedmdesátých letech. Po značně hektických dvou dekádách přesunul v osmdesátých letech Marcel Bozzuffi těžiště svých aktivit před televizní kameru, ojediněle se vracel i na divadelní jeviště. Zemřel náhle na následky krvácení do mozku, příznaky se u něj projevily doma na venkově poblíž Paříže, zemřel krátce po převozu do jedné z pařížských nemocnic 1. února 1988 ve věku 59 let.