Franco Rossi

Kvality filmové tvorby italského režiséra Franca Rossiho jsou značně kolísavé, zaujal ale několika příběhy mladých lidí, později se prosadil jako tvůrce hodnotných seriálů v televizi. Pocházel z Florencie, kde také absolvoval právnickou fakultu, již za studií se ale věnoval divadlu, později byl režisérem divadelních her, muzikálových a varietních programů. Po druhé světové válce se prosadil v rozhlase a pro stanici RAI realizoval řadu rozhlasových her i zábavných programů. S prací u filmu se seznámil na přelomu 40. a 50. let jako asistent režie u Maria Cameriniho nebo Renata Castellaniho. Rossiho režijním debutem bylo drama s tragickým vyústěním PADĚLATELÉ (I falsari, 1952), následně natočil dva nenáročné, ale dobově dobře obsazené filmy. Přelomem v jeho kariéře se stal působivý psychologický portrét dvou dospívajících chlapců z odlišných sociálních vrstev NEJLEPŠÍ PŘÁTELÉ (Amici per la pelle, 1955), který zabodoval na festivalu v Benátkách a všimli si jej i odborníci v zahraničí. Podobným příběhem, tentokrát s hrdiny o něco staršími, byl film SMRT PŘÍTELE (Morte di un amico, 1959). Částečně pracovní a částečně soukromou cestu na Dálný Východ využil k natočení dramatu NAHÁ ODYSEA (Odissea nuda, 1961), které mu vyneslo zvláštní cenu při udílení Donatellových cen. Stále na cestách pak v Kalifornii natočil film SMOG (1962), v němž hlavní ženskou roli hrála vycházející francouzská hvězda Annie Girardot. Během šedesátých let se pak podílel na několika povídkových projektech, jeho další samostatný film RŮŽE PRO VŠECHNY (Una rosa per tutti, 1967) disponoval sice atraktivními lokalitami a hvězdným obsazením (Rio de Janeiro, Claudia Cardinale), nad dobový průměr ale nevynikl. Dalším milníkem Rossiho tvorby je film GENERACE ONÉ DOBY (Giovinezza, giovinezza, 1969), protifašistický příběh několika mladých lidí z meziválečné Ferrary. V této době se Rossi začal soustředit na práci v televizi, kde po sobě zanechal výraznou stopu v podobě řady seriálů. Slibně se uvedl osmidílnou adaptací Homérova literárního odkazu ODYSSEOVA DOBRODRUŽSTVÍ (Odissea, 1968), další úspěch znamenal seriál s epizodou života slavného italského vojevůdce GARIBALDI – MLÁDÍ HRDINY (Garibaldi – giovinezza di un eroe, 1974). Filmům se tehdy věnoval již jen příležitostně, připomeňme ale komedii DVA MISIONÁŘI (Porgi l’altra guancia, 1975), která je díky populární dvojici Bud Spencer – Terence Hill známá i u nás. Mezinárodní komerční úspěch začal hned v Itálii, kde film vidělo v kinech přes sedm a půl miliónu diváků. Dlužno dodat, že odborníci právě tuto komedii považují po umělecké stránce za to nejméně zdařilé z Rossiho tvorby. V televizi zaznamenal další ohlas opět s tématikou mládeže v době fašistické éry v šestidílném seriálu PŘÍBĚH O LÁSCE A PŘÁTELSTVÍ (Storia d’amore e d’amicizia, 1982). Tento seriál mimo jiné pomohl vybudovat popularitu začínajících herců jako byli Claudio Amendola nebo Barbara De Rossi. V koprodukci šesti zemí a s mezinárodním obsazením pak pro televizi natočil šestidílnou adaptaci Szienkiewiczova románu QUO VADIS? (1985), která slavila úspěch v celé Evropě. Podle vlastního scénáře pak ještě natočil dvoudílný televizní film DÍTĚ JMÉNEM JEŽÍŠ (Un bambino di nome Gesù, 1987). Od počátku devadesátých let žil Franco Rossi v ústraní, měl ale plány natočit ještě několik televizních prací s biblickými a historickými náměty, k tomu už ale nedošlo. Zemřel v Římě na následky mozkové mrtvice 5. června 2000 ve věku 81 let.