François Guérin

Francouzský herec François Guérin zaujal veřejnost v kinech v padesátých letech 20. století jako talentovaný pohledný mladík, později se ale věnoval hlavně divadlu, mimo jiné jako režisér. Narodil se v centru Paříže nedaleko od náměstí Pigalle, jeho otec byl leteckým inženýrem, matka byla v domácnosti. Vystudoval vysokou školu, a i když rodiče nebránili jeho zájmům, zvláště otec nebyl nadšen Françoisovou inklinací k uměleckým oborům. Do světa umění vstoupil jako karikaturista v časopisech, později se dostal ke knižním ilustracím a nakonec navrhoval i divadelní scény. Právě tehdy si jeho vzhledu povšimli divadelní ředitelé a získal první role na jevišti. Začátky u divadla neměl ale jednoduché, do širšího povědomí pronikl až díky angažmá v Comédie des Champs Elysées (Valčík toreadorů, 1952), nedlouho nato si pohledného začínajícího herce povšimli i filmaři. V roli nekonfliktního ženicha Gilberta vytvořil dvojici s Dany Robin v dramatu DVANÁCT HODIN ŠTĚSTÍ (Douze heures de bonheur, 1952), o rok později byl synem Michela Simona ve filmu ŽIVOT POCTIVÉHO ČLOVĚKA (La vie d’un honnete homme, 1953). Mezitím pokračoval v dráze divadelního herce, častěji účinkoval například v pařížském divadle Théâtre de l’Athénée, na jednom ze zájezdů se v jižní Francii oženil s herečkou Anne Vitrac, která po sňatku rezignovala na další uměleckou kariéru. Před kamerou dostal další větší příležitost jako poručík La Vauzelle v adaptaci osvědčené operety MAMZELLE NITOUCHE (1954), důstojnickou uniformu znovu oblékl v komedii MITSOU (Mitsou ou Comment l’esprit vient aux filles, 1956). V menší roli fotografa se mihnul v Guitryho velkofilmu KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA (Si Paris nous était conté, 1956), v dramatu DEJTE MI ŠANCI (Donnez-moi ma chance, 1957) se setkal také se začínající Michèle Mercier. Velkou příležitostí pro něj byla postava mladého lékaře Andrého zmítajícího se v zájmu dvou žen ve filmu PODÉL CHODNÍKŮ (Le long des trottoirs, 1956), vyzkoušel si i roli policisty (inspektor Barrot v kriminálce ZÁTAH NAD MĚSTEM – Rafles sur la ville, 1958). Dostal i titulní roli v přepisu oblíbené knižní předlohy Pierra Lotiho RAMUNTCHO (1959), více pozornosti si ale zaslouží zmínku horor OČI BEZ TVÁŘE (Les yeux sans visage, 1960), kde hrál doktora Vernona. Počátkem šedesátých let začal spolupracovat i s televizí, stále více se věnoval hlavně divadlu, úbytek velkých rolí ve filmu souvisel mimo jiné s nástupem o něco mladších idolů typu J. P. Belmonda, A. Delona a dalších. Poslední velkou roli přelétavého svůdníka Gastona de Salanches hrál v historickém dramatu DRAHOUŠEK KAROLÍNA (Caroline chérie, 1968), v němž byla jeho partnerkou France Anglade. V této době ubývalo již i velkých rolí v divadle a François Guérin se začal uplatňovat jako režisér (Théâtre Michel, Théâtre des Nouveautés). Před kamerou se příležitostně objevoval již jen v televizi, s přestávkami se až do devadesátých let věnoval divadelní režii. Stále více času ale trávil s rodinou u moře na jihu Francie, kde se také vrátil ke své dávné zálibě v malování. Zemřel na následky vážných komplikací s krevním oběhem v jedné z pařížských nemocnic 26. října 2003 ve věku 75 let. Zůstalo po něm necelých dvacet filmových rolí, které ale dnes znají spíše jen znalci a fanoušci ve Francii.