Sergio Corbucci

Režisér, scenárista a producent Sergio Corbucci je jedním z čelních představitelů italské kinematografie. Narodil se v Římě jako první ze dvou bratrů, mladší Bruno byl také činný ve filmovém průmyslu. Sergio Corbucci vystudoval ekonomii a obchodní vědy, po dokončení vysokoškolských studií se věnoval filmové žurnalistice. Působil mimo jiné jako kritik deníku americké vojenské správy „Stars and Stripes“, vydávaného v prvních poválečných letech v Římě. Ve filmu začínal v roce 1948 jako asistent režiséra Alda Vergana na snímku PSANCI (I fuorilegge, 1948), a dalších komerčně orientovaných italských tvůrců. Na řadě filmů spolupracoval jako scenárista a své scénáře podepisoval také pseudonymy Stanely Corbett a Gordon Wilson Jr. Samostatně začal režírovat po druhé světové válce, nikoliv však v duchu ostatních představitelů neorealismu, s kterými spolupracoval v začátcích. Začal filmovými komediemi, první z nich byl snímek ZACHRAŇTE MOU DCERU (Salvate mia figlia, 1951), v následujícím roce pak LA PECCATRICE DELL'ISOLA (Hříšnice z ostrova) se Silvanou Pampaniniovou. Komediálnímu žánru zůstal věrný až do roku 1961, do filmů obsazoval italské komiky zvučných jmen, mezi než patří Totó, Vittorio De Sica, Vittorio Gassman, Adriano Celentano, Paolo Villaggio, Renato Pozzetto, Ugo Tognazzi či Nino Manfredi. Po natočení veselohry o záměně zlodějského kněze s karabiniérem v době druhé světové války DVA STRÁŽMISTŘI (I due marescialli, 1961) se vrhl na tehdy módní vlnu monumentálních historických filmů. V tomto duchu natočil filmy ROMULUS A REMUS (Romolo e Remo, 1961), obraz legendy o založení věčného města Říma, který se stal základním dílem tohoto proudu a SPARTAKŮV SYN (Il figlio di Spartacus, 1962), který byl fiktivním portrétem Spartakova pokolení, oba se Stevem Reevesem. Pak vytvořil protiválečnou satiru na tupou vojenskou mašinérii NEJKRATŠÍ DEN (Il giorno piú corto, 1963) s řadou známých herců v epizodních rolích (Belmondo, Tognazzi, Salvatori, Girardotová, Signoretová, Gassman a další). Zlom v tvorbě Corbucciho nastal v roce 1963, kdy se stal vedle Sergia Leonea jedním z hlavních propagátorů italských „spaghetti-westernů“. V tomto období vznikly např. filmy: MASSACRO AL GRANDE CANYON (Masakr ve Velkém kaňonu, 1964); MINNESOTA CLAY (1964), příběh neprávem uvězněného muže; DJANGO (Django, 1966), klasický příběh pistolníka zachraňujícího ženu v hlavní roli s Franco Nerem, který zaznamenal také první komerční úspěch; NAVAJO JOE (1966), ve kterém Burt Reynolds ztělesnil moderní typ indiánského hrdiny; JOHNNY ORO (1967, Ringo a jeho zlatý pistole) o materialistickém nájemném vrahovi se zlatou zbraní. V roce 1968 natočil drsný a temný western VELKÉ TICHO (Il grande silenzio) s Jean-Louisem Trintignantem jako němým pistolníkem, který byl v některých zemích zakázán pro zobrazování nadměrného násilí. Vedle dalších komedií a westernů se Corbucci věnoval se i jiným filmovým žánrům. Natočil např. špionážní film POHYBLIVÝ TERČ (Bersaglio mobile, 1967), historické drama z římského podsvětí z přelomu století ER PIÚ: STORIA D'AMORE E DI COLTELLO (Er Piú – příběh lásky a nůž, 1971), akční snímek BESTIE (Il bestione, 1974) ze života řidičů nákladních aut, povídkový film V JAKÉM ZNAMENÍ SES NARODIL? / ZNAMENÍ ZVĚROKRUHU (Di che segno sei? 1975), kriminální filmy VELKÝ PODVOD (Bluff storia di truffe e di imbroglioni, 1976) s Anthony Quinnem a ZLOČIN Á LA NEAPOL (Giallo napoletano, 1979), drama DNY KOMISAŘE AMBROSIA (I giorni del commissario Ambrosio, 1988). Do jeho tvorby patří i několik filmových komedií s populární dvojicí Bud Spencer + Terence Hill: SUDÁ A LICHÁ (Pari e dispari, 1978), KDO NAJDE PŘÍTELE, NAJDE POKLAD (Chi trova un amico, trova un tesoro, 1981) či SUPERPOLDA (Poliziotto superpiú, 1980). Posledním filmem, který Corbucci natočil pro kina, byla v roce 1988 opět komedie NOČNÍ KLUB (Night Club). Sergio Corbucci byl mimořádně plodný, ve své kariéře natočil přes šedesát filmů, k 58 napsal scénáře, čtyři filmy produkoval a ve třech si zahrál menší role. Často s ním spolupracoval jako scenárista mladší bratr Bruno, a jako skladatel filmové hudby Ennio Morricone. I když nikdy nezískal žádnou ze slavných filmových cen, svou tvorbou výrazně ovlivnil další generace filmových tvůrců. Použité materiály: Profily tvůrců světové kinematografie, 666 profilů zahraničních režisérů, IMDb