Gianni Amelio

Významný italský režisér a scenárista. Od roku 1990, kdy se jeho film Otevřené dveře dostal do povědomí širší veřejnosti, získal za svá díla již 27 cen a dalších 11 nominací na domácích i mezinárodních filmových festivalech. K filmu se dostal nejprve jako recenzent časopisu Giovane critica (Mladá kritika). Prvním režisérem, kterému asistoval při natáčení filmu, byl Vittoria De Seta v roce 1965, potom spolupracoval jako pomocný režisér s dalšími italskými režiséry. V roce 1967 natočil pro televizní cyklus krátký snímek Il campione (Šampion), v roce 1970 pro experimentální studio RAI středometrážní hraný film La fine del gioco (Konec hry). V oblasti celovečerního hraného filmu debutoval v roce 1970 snímkem La città del sole (Město slunce). Film, který byl natočen podle spisu filosofa a spisovatele Tommase Campanelly (1568-1639) o ideálním státě, upoutal propracovaným a originálním stylem. V produkci RAI natočil další čtyři díla, dokument o natáčení filmu Dvacáté století Bertolucci secondo il cinema (Bertolucci podle filmu, 1976), středometrážní Effetti speciali (Zvláštní efekty, 1978), La morte al lavoro (Smrt v práci, 1978) a Il piccolo Archimede (Malý Archimedes, 1979). Také další filmy z let 1980 až 1983 potvrdily Ameliův nevšední talent, vnímavý k problémům svědomí a odpovědnosti, jeho tvorba však byla dosud známá poměrně úzkému okruhu znalců. Ale již jeho další film Porte aperte (Otevřené dveře, 1990), vycházející z románu Leonarda Sciascii, rozšířil jeho věhlas u italského i mezinárodního publika. Příběh vyšetřujícího soudce, který se snaží zachránit před trestem smrti usvědčeného vraha takřka proti jeho vůli, s vynikajícími hereckými výkony, se stal dvojnásobným laureátem ceny Evropské filmové akademie (Felix), byl nominován na Oscara v kategorii cizojazyčný film, získal čtyři Donatellovy Davidy a další ocenění. V roce 1992 se Amelio účastní soutěže festivalu v Cannes filmem Ladro di bambini (Zloděj dětí, 1992) a získává za něj Velkou zvlástní cenu poroty a další evropské ceny. Film líčí putování mladého četníka a jeho dvou svěřenců – dospívajícího děvčete a malého chlapce. Jejich cesta je současně cestou vzájemného poznávání a lidského sblížení. Ve filmu Amerika (Lamerica, 1994) zachycuje tvůrce krutou realitu dnešní Albánie, kam hospodářský a politický chaos vábí dobrodruhy, lačné snadných výdělků. Film zastupoval Itálii v soutěži na 51. MFF v Benátkách, odkud si odvezl Zlatou benátskou minci. V roce 1988 získal režisér v Benátkách ocenění nejvyšší – Zlatého lva za drama Usměj se na mě. Snímek sleduje v průběhu šesti let osudy dvou bratrů ze Sicílie, kteří plni naděje přicházejí do Turína hledat štěstí. Zatím poslední Amielův film s politickým kontextem Chybějící hvězda (2006), natočený v koprodukci Itálie / Francie / Švýcarsko / Singapur, získal na festivalu v Benátkách cenu Nadace Mimmo Rotella, cenu pro nejlepšího herce a nominaci na Zlatého lva. V morálním dramatu sledujeme úsilí italského údržbáře putujícího Čínou a snažícího se předejít havárii vysoké pece. Diváci na festivalu odměnili film téměř desetiminutovým aplausem. Výběr z filmografie: 2006 Chybějící hvězda (La Stella che non c'e / The missing star) 2004 Klíče od domu (Le Chiavi di casa) 1998 Usměj se na mě (Cosi ridevano) 1994 Amerika (Lamerica) 1992 Zloděj dětí (Il Ladro di bambini) 1990 Otevřené dveře (Porte aperte) - nominace na Oscara : cizojazyčný film 1988 I ragazzi di via Panisperna (Chlapci z ulice Panisperna) 1983 I velieri (Plachetnice) 1982 Colpire al cuore (Zásah do srdce) 1980 Ragazzi della via Panisperna (Hoši z ulice Panisperna) 1970 La città del sole (Město slunce)