Vittorio Nino Novarese

Vittorio Nino Novarese se jako výtvarník kostýmů prosadil v italské kinematografii již v meziválečném období, četné zahraniční produkce pracující v Itálii po druhé světové válce mu umožnily prosazení v mezinárodním měřítku a nakonec se trvale usadil v Hollywoodu. Jeho úspěšnou kariéru dokládá především dvojnásobný zisk Oscara za kostýmy. Po studiích architektury v rodném Římě a na umělecké škole v Paříži zakotvil v milánském divadle Teatro alla Scala (1932-1934), kde působil jako návrhář kostýmů. Od mládí se zároveň živě zajímal o historii a vývoj vojenských uniforem a svůj zájem spolu s profesí brzy uplatnil i u filmu. Pro režiséra Alessandra Blasettiho navrhoval kostýmy pro historický film 1860 (1934), později i pro jeho SOUBOJ NÁRODŮ (Ettore Fieramosca, 1938). Do konce třicátých let sice ještě spolupracoval s milánským divadlem, pak se ale plně věnoval filmu. Tehdy se také oženil s dávno zapomenutou filmovou herečkou Giulianou Gianni, s níž měl dceru Letizii Novarese. Ta se později jako Letícia Román (*1941) stala též filmovou herečkou. Podobě historických kostýmů se věnoval do nejmenších detailů a měl i představu o celkovém pojetí filmů, proto brzy začal spolupracovat také na scénářích, pětkrát byl i asistentem režie. Jako kostymér, spoluautor scénáře a asistent režie se uplatnil například u životopisných filmů MARCO VISCONTI (1941) nebo ROSSINI (1942). V případě některých filmů ze současnosti byl jen asistentem režie a scenáristou (ÚSTAV GRIMALDI – Nessuno torna indietro, 1945). Na životopisných filmech i fiktivních dobrodružných příbězích pracoval Novarese i po druhé světové válce, koncem čtyřicátých let začali italské exteriéry pro své historické filmy využívat i filmaři z Británie a Hollywoodu a tehdy dostala Novareseho práce mezinárodní rozměr. Za americký film PRINCE OF FOXES (1949) byl nominován na Oscara. Jako pedagog mezitím působil též na filmové škole Centro Sperimentalo di Cinematografia v Římě. V roce 1959 se usadil v Hollywoodu, poslední italské filmy, pro něž navrhoval kostýmy, spadaly do tehdy oblíbeného žánru sandálu a meče (VE JMÉNU ŘÍMA – Nel sogno di Roma, 1959; HERODES VELIKÝ – Erode il grande, 1959). Jeho trvalému přesídlení do Spojených států paradoxně předcházela ale jiná profese – po válce totiž napsal román Furia, který byl krátce nato zfilmován v Itálii (ZUŘIVOST – Furia, 1947). Věhlas mu ale přinesla až hollywoodská verze významného režiséra George Cukora (WILD IS THE WIND, 1957), která zaznamenala značný ohlas na mezinárodních festivalech. Díky Cukorovi se pak Novarese přestěhoval do Ameriky. Jako historický konzultant byl přizván ke Kubrickovu filmu SPARTAKUS (Spartacus, 1960), nadále ale hlavně navrhoval kostýmy. Jeho nejslavnější prací zůstávají mužské kostýmy pro film KLEOPATRA (Cleopatra, 1963), které mu vynesly Oscara (o něj se podělil s Irene Sharaff, autorkou ženských módních kreací). Druhého Oscara pak získal za britský historický film CROMWELL (1970). Mezitím byl ještě jednou na Oscara neúspěšně nominován za životopis Ježíše Krista NEJVĚTŠÍ PŘÍBĚH VŠECH DOB (The Greatest Story Ever Told, 1965). Po získání druhého Oscara prakticky ukončil práci pro film a v letech 1970-1974 vyučoval dějiny odívání na univerzitě v Kalifornii, příležitostně se ale věnoval ještě navrhování kostýmů pro televizi. Z jeho posledních prací připomeňme kostýmy pro seriál SANDOKAN (1976). Vittorio Nino Novarese zemřel 17. října 1983 ve věku 76 let v Los Angeles.