Enrico Glori

Enrico Glori začal nejprve hrát ve francouzských filmech, v nastartované herecké kariéře pak pokračoval i po návratu do rodné Itálie, a i když jen zřídka hrál velké role, zařadil se mezi významné osobnosti italské kinematografie dvacátého století. Narodil se v Neapoli jako Enrico Musy a vystudoval práva, zároveň ale získal hereckou průpravu. Usadil se ve Francii a začal pracovat jako novinář, na přelomu 20. a 30. let ale zároveň našel první divadelní angažmá v pařížském divadle zaměřeném na italský repertoár. Po tříleté praxi na divadelním jevišti jej začali oslovovat filmoví režiséři a poprvé stál před kamerou ve filmu BEZEJMENNÁ ULIČKA (La rue sans nom, 1934) režiséra Pierra Chenala. Do vedlejších rolí ve svých významných filmech jej pak přizvali další režiséři slavných jmen jako Jacques Feyder, Robert Siodmak, Sacha Guitry nebo Marcel Carné. První větší příležitost mu poskytl znovu Pierre Chenal v adaptaci Pirandellova románu NEBOŽTÍK MATYÁŠ PASCAL (Il fu Mattia Pascal, 1937). Chenal tento film natočil v Itálii a převážně s italskými herci, což Gloriho přimělo k návratu do rodné země a začal se jako filmový herec prosazovat i na domácí půdě. Již ve Francii ve formátu epizodních rolí začal Enrico Glori hrát negativní postavy, které záporné povahové rysy skrývaly za noblesní vystupování a vizáž elegána. Tuto polohu nejlépe reprezentuje postava tragicky zahynulého pašeráka ve filmu POD JIŽNÍM KŘÍŽEM (Sotto dal croce del sud, 1938) nebo role lstivého šlechtice Dona Rodriga v přepisu oblíbeného románu SNOUBENCI (I promessi sposi, 1941). Historický kostým na sebe v této době oblékal Enrico Glori poměrně často, ať již to byla zpracování osvědčených literárních předloh nebo dobově oblíbené dobrodružné příběhy. Z filmů situovaných do současnoti připomeňme POPLACH V OBCHODNÍM DOMĚ (I grandi magazzini, 1939), kde hrál personálního šéfa. Jedinou hlavní roli dostal v komedii BARON CORBO (Il barone di Corbo, 1939) v režii Gennara Righelliho. Za připomenutí stojí i jedna z hlavních postav krále Menelika a mecenáše titulního hrdiny ve filmu ABUNA MESSIAS (1939), který byl v té době uveden i v Československu. Jestliže koncem třicátých let a za války točil Enrico Glori i několik filmů ročně, po roce 1945 se více začal věnovat divadlu, vystřídal postupně několik souborů a objevil se v řadě proslulých veseloher i dramat. Nevzdával se ale ani filmu, v dobrodružných a historických snímcích nadále hrál zákeřné protivníky hlavních hrdinů (JENOVÉFA BRABANTSKÁ – Genoveffa di Brabante, 1947; MEČ – A fil di spada, 1952), zatímco v příbězích ze současnosti dostával různorodější příležitosti. Znovu točil také ve Francii, významný režisér André Cayatte jej obsadil do svých dvou kriminálních filmů ČERNÝ SPIS (Dossier noir, 1955) a OKO ZA OKO (Oeil pour oeil, 1957), menší role odehrál v několika titulech žánru sandálu meče (ROMULUS A REMUS – Romolo e Remo, 1961), ale mihnul se také ve slavném Felliniho SLAVNÉM ŽIVOTĚ (La dolce vita, 1960). Příležitostně točil i pro televizi, ve srovnání s filmem měla ale jeho spolupráce s tímto médiem mizivý význam. Enrico Glori se objevil naposledy ve španělském westernu ZÁKON KOLTU (La ley del colt, 1966), v této době jej ale kumulace zdravotních problémů donutila opustit svět filmu i divadla. Zemřel nedlouho poté v Římě 22. dubna 1966 ve věku 64 let. Jeho manželkou byla málo známá filmová herečka Gianna Pacetti; jejich syn Gianni Musy (1931-2011) byl také hercem, proslavil se ale především v dabingu.