Valentina Thielová

Velká hvězda československého filmu padesátých let Valentina Thielová je pražskou rodačkou, ale má ruský původ. Její rodiče emigrovali z Ruska po bolševické revoluci, potkali se ale až v Praze. Valentina, rodným příjmením Strachovová, od dětství obdivovala divadlo, zvláště balet. Do života rodiny osudově zasáhla okupace, kdy byl otec zatčen gestapem a za blíže neznámých okolností zahynul. Matka pak pracovala jako domácí švadlena a Valentina ji s šitím pomáhala. Ve škole Valentina recitovala, na gymnáziu také hrála ochotnické divadlo, ale sen o dráze baletky musela opustit kvůli problémům s klouby. Studium na gymnáziu nedokončila a začala pracovat jako úřednice. V roce 1951 se provdala za básníka Vladimíra Thieleho (1921-1997) a díky němu pronikla do pražského bohémského světa. S tím také přišel první film, krátký osvětový snímek NĚCO SE TU ZMĚNILO (1955), následovaly další úlohy ve filmových reklamách. Z náhodného setkání s režisérem Josefem Machem a účast v konkurzu pak vyústily v její první velkou roli koketní stopařky Miriam v dodnes známé komedii FLORENC 13.30 (1957). Ve své době slavný film vyzvedl debutující herečku do výšin obrovské popularity, kterou Thielová vzápětí zúročila svou účastí v řadě dalších filmů, ale také jako konferenciérka na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. První úspěchy ale později vedly k rozpadu manželství s Vladimírem Thielem, mimo jiné z důvodu, že uznávaný básník těžce nesl popularitu své ženy. Ještě do konce padesátých let stihla Thielová natočit deset filmů a začala také uvažovat o studiu herectví. Filmoví režiséři ale oceňovali její civilní herecký projev a odbornou průpravu pro jevištní praxi jí rozmluvili. Z jejích velkých rolí té doby stojí za zmínku filmy HLAVNÍ VÝHRA (1958) nebo ZATOULANÉ DĚLO (1958), točila také na Slovensku (SKALY A ĽUDIA, 1960), nevyhýbala se ani podstatně menším hereckým úkolům (ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE, 1958; OŠKLIVÁ SLEČNA, 1959; HLEDÁ SE TÁTA, 1961). Sama Thielová považuje za jednu ze svých nejlepších kreací negativní postavu Julie ve filmu POLICEJNÍ HODINA (1960) zasazeném do 19. století. Zajímavé příležitosti dostala od režiséra Zbyňka Brynycha, poprvé v povídkovém filmu PĚT Z MILIONU (1959), o několik let později pak hrála hlavní postavu špiónky Elizabet v dnes spíše kuriózním snímku TRANSIT CARLSBAD (1966). Mezitím díky dobré znalosti němčiny začala točit i pro německou společnost DEFA v NDR, například film ZLODĚJ ZE SAN MARENGA (Der Dieb von San Marengo, 1963). Historický kostým oblékla znovu v negativně pojaté postavě komtesy Veroniky ve filmu BLÁZNOVA KRONIKA (1964). V průběhu šedesátých let začala pracovat také pro televizi a hrála v několika inscenacích. Zlomem v kariéře Valentiny Thielové byl rok 1968, kdy veřejně vyslovenými názory deklarovala svůj odmítavý postoj k sovětské okupaci, stejně tak se prezentoval i její druhý manžel, Arpád Vilček, dosud vysoce postavený zaměstnanec v ČKD. Oba se tak v době počínající normalizace ocitli bez práce a bez prostředků. Thielová pak jezdila na zájezdy s divadelními představeními, což byl její hlavní zdroj obživy. Nová životní situace Valentiny Thielové se výrazně odrazila i v její práci před filmovou, respektive televizní kamerou. Zatímco na přelomu 50. a 60. let točila několik filmů ročně, za celá sedmdesátá léta se objevila jen ve čtyřech titulech, navíc výhradně v epizodních úlohách. Zaznamenat ji můžeme jako manželku profesora Studničky v nadčasové komedii LÉTO S KOVBOJEM (1976). Více příležitostí pak přinesla následující dekáda let osmdesátých, kdy znovu začala točit častěji, navíc v často dodnes velmi dobře známých filmech. V legendární studentské komedii SNĚŽENKY A MACHŘI (1983) hrála zatrpklou profesorku Boženku, matku jednoho z hlavních hrdinů pak ztvárnila ve filmu KAMARÁD DO DEŠTĚ (1988). Postavami matek některého z hlavních hrdinů obohatila také další filmy té doby (ANTONYHO ŠANCE, 1986; COPAK JE TO ZA VOJÁKA, 1987). V průběhu osmdesátých let začala účinkovat také v televizních seriálech, které dotvářejí rámec její práce i v následujícím období, kdy odehrála nevelké role ve filmech kritiky značně strhaných (TRHALA FIALKY DYNAMITEM, 1991; HOTÝLEK V SRDCI EVROPY, 1993). Po několikaleté pauze se divákům připomněla jako babička v seriálu RODINNÁ POUTA (2004). Sama Thielová říká, že natáčení dlouhého seriálu ve vysokém pracovním tempu bylo pro ni po letech sladké nečinnosti v penzi značným vytížením, ale i příjemnou změnou. Valentina Thielová má za sebou vzlety i pády, zažila obrovskou popularitu v době, kdy se u nás hvězdný kult příliš nenosil. Těžká sedmdesátá léta pro ni znamenala praktické odstavení od práce, což byl po četném natáčení u nás i v zahraničí krutý pád z jejího dosavadního postavení. Z dnešního pohledu ovšem Thielová citlivěji než profesní útlum vnímá černé okamžiky ze soukromého života v podobě dvou potratů.