Liliana Cavani

Narodila se v roce 1937 v městě Carpi v Itálii, v době největší slávy vůdce italských fašistů Bennita Mussolliniho. Vzdělání získávala postupně a završila jej v roce 1960 absolvováním Boloňské univerzity. Již v této době se pokoušela o své první dokumentární snímky. Poměrně brzy na sebe upozornila krátkými filmy Incontro notturno /Noční setkání, 1961/ a L´evento /Událost, 1962/. Oba snímky byly oceněny cenami Centra experimentálního filmu. Mladá režisérka tak projevila jednoznačným způsobem svůj talent a tvůrčí potenciál, když byla jak režisérkou, ale i autorkou scénářů k těmto filmům. Zájem o nadějnou mladou režisérku projevily takřka všechny v té době existující televizní společnosti Itálie. Cavani se rozhodla pro televizní společnost RAI /Radiotelevisione Italiana/ a pro tuto společnost v poměrně rychlém sledu natočila řadu velmi úspěšných dokumentárních filmů. Velmi úspěšné byly zejména televizní dokumentární seriály Storia del Terzo Reich /Historie třetí říše, 1962/, L´eta di Stalin /Stalinova éra, 1963/, La casa in Italia /Dům v Itálii, 1964/, Philippe Pétain - Processo a Vichy /Philippe Petain - Proces ve Vichy, 1964/. Jde o dokumentární televizní seriály i dnes vysoce odborníky ceněné. Od roku 1965 již svůj tvůrčí zájem zaměřila na výslovně krátké filmové dokumenty, zčásti i hrané - La donna della ressistenza /Žena v odboji, 1965/, Gesú mio fratello /Ježíš, můj bratr, 1965/, Il giorno della pace /Den míru, 1965/. Po těchto velmi úspěšných dokumentárních snímcích se rozhodla Liliana Cavani natočit na svůj námět i scénář celovečerní film pojatý jako hraný dokumentární příběh týkající se osobnosti Františka z Assisi /Francesco d´Assisi, 1966/. Hlavní roli ztvárnil do té doby neznámý kolumbijnský herec Lou Castelo. V koprodukci s bullharskou kinematografií natočila opět na svůj námět i scénař film Galileo /1968/, když hlavní roli svěřila Cyrilu Cussackovi a opět využila herecké umění charismatického Lou Castela. V další etapě svého tvůrčího vývoje se již ve všech dalších filmech stává jak autorkou jak námětu, tak scénáře. Film I Cannibali /Kanibalové, 1969/ ukazuje na schopnost Liliani Cavani reagovat na celospolečenskou a politickou situaci. Film zachycuje proměnu dělníka na maloměšťáka se všemi aspekty, přičemž nejvýraznějším se jeví ztráta schopnosti vést boj za své požadavky a objevující se nová vlastnost, šířící se celou touto sociální skupinou, a to úporná snaha jít cestou neutrálních postojů. L´Ospite /Host, 1971/, opět natočený podle námětu i scénáře Liliani Cavani se dotýká problematické situace italských ústavu pro duševně choré pacienty prostřednictvím příběhu ženy, která není schopna samostatného života a vrací se zpět do ústavu. Pro všechny následující filmy režisérky Liliany Cavani je charakteristické, že je takřka vždy autorkou jak námětu, tak i scénáře. V roce 1973 natočila biografický film Milarepa. Film o životě myslitele, básníka i poutníka, který měl žít v 11. století v Tibetu. Velmi úspěšný byl i dramatický snímek Portiere di notte /Noční vrátný, 1976/ obsazený v hlavních rolích Dirkem Bogardem a Charlotte Rampling. Další filmy z této dekáty Al di lá del bene a del mare /Mimo dobro a zlo, 1977/, stejnojmenná filmová adaptace románové předlohy Curzio Malaparteho La pelle /Kůže, 1980/, v hlavních rolích s Marcello Mastroiannim a Burtem Lancasterem, ukazují na široké režisérské schopnosti a hloubku témat, které Liliana Cavani ve svých filmech postihuje. Také osmdesátá i devadesátá léta minulého století jsou naplněna jejími velmi kvalitními scénáři i režijní prací - filmy Oltre la porta /Za dveřmi, 1982/, televizní film La Berlin Affair /1985/, historické drama Francesco /1989/, La Traviata /1992/, Kde jsi? Já jsem tady /1993/, televizní romantické drama Cavaleria rusticana /1996/, televizní film Manon Lescout /1999/ ničím nenasvědčovaly , že by došlo k poklesu jak umělecké úrovně tak i šíře témat režijních realizací Liliani Cavani. Již v roce 2002 ve filmu Rippleys Game /Ripleyho hra/ v hlavní roli s Johnym Malkovichem a v následujících televizních filmech De Gasperi, l´uorno della speranza /2005/, Eisntein /2008/ prokázala, že má stále dosti vhodných témat i autorské vitality. V roce 1979 byla členkou poroty na Berlinském filmovém festivalu. Erkul