Vilma Cibulková

Vilma Cibulková již řadu let svou vhodně rozloženou prací v divadle, filmu, televizi i dabingu dokazuje, že patří k výrazným osobnostem českého herectví, přestože několik let její kariéry neblaze poznamenal boj s alkoholem. Narodila se v západočeském Ostrově nad Ohří, nevšední křestní jméno dostala po otci a vyrůstala na venkově. I když její dětství nebylo úplně idylické, vzpomíná na něj ráda jako na dobrou životní školu, rodiče ji navíc vedli k divadlu a literatuře. V nedalekých Karlových Varech vystudovala střední pedagogickou školu. Již tady projevovala umělecké nadání a po maturitě vedly její kroky na pražskou DAMU, kde vystudovala herectví (1985). Na DAMU náležela Cibulková k dnes již legendárnímu ročníku, v němž studovali Karel Roden, Ivana Chýlková, Jitka Asterová nebo Eva Holubová. Ke studentskému životu patřily nejen proslulé mejdany, ale i první umělecké úspěchy vycházející z inspirativního prostředí osobnostně silného ročníku. Vilma Cibulková se začala objevovat v televizních pohádkách a seriálech, hrála také ve studentském souboru DISK, s nímž absolvovala i zahraniční zájezdy, hostovala i v Divadle Na zábradlí. Do tohoto období spadají také první nepodařené vztahy, oba se ženatými muži – režisérem Petrem Kracíkem a hercem Karlem Heřmánkem. Ještě jako studentka hostovala Vilma Cibulková také v Národním divadle (Jednou v létě, Meridián), po absolutoriu na DAMU tady získala angažmá jako členka činohry. Dostávala velké role především v moderním repertoáru, mimo jiné v Čapkově Věci Makropulos nebo v Delaneyové Chuti medu, v posledních záchvěvech před pádem totality to ale byla hlavně ruská a sovětská moderna (Jegor Bulyčov a jiní, Deník ničemy). Vedle další práce pro televizi odehrála také první role ve filmu, jejím debutem byla smutná komedie SMÍCH SE LEPÍ NA PATY (1986), s dalšími kolegy z ročníku se později objevila ve filmu ČAS SLUHŮ (1989), s první výraznou výzvou se utkala ve VYŽILÉM BOUDNÍKOVI (1990). Život Vilmy Cibulkové se tehdy začal dostávat do soukolí četných soukromých problémů, počátky alkoholismu podle jejích vlastních slov navazovaly na problematický vztah s duševně nemocným režisérem Miroslavem Macháčkem (1922-1991). Ještě před smrtí Miroslava Macháčka se Vilma Cibulková provdala, aby unikla problémům, ty se ale kumulovaly, následoval pokus o sebevraždu, odchod z Národního divadla a dvouletá protialkoholní léčba. Počátek devadesátých let tedy pro Vilmu Cibulkovou znamenal prakticky nulové aktivity v divadle i před kamerou. V letech 1992-1998 byla Vilma Cibulková členkou souboru Divadla pod Palmovkou, kde zaujala v představeních z ruské klasiky (Platonov, Idiot) i americké moderny (O myších a lidech, Kočka na rozpálené plechové střeše). Začala se vracet i před kameru, zpočátku především televizní, připomeňme její menší úlohy v seriálech PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU (1992) nebo ŽIVOT NA ZÁMKU (1995), výraznou příležitost dostala v postavě Dory Čechové v seriálu KONEC VELKÝCH PRÁZDNIN (1996). Z opětovných nabídek od filmu stojí za zmínku její výkony v adaptacích Vieweghových románů BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1997) nebo VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH (1997). V soukromí se ale Vilma Cibulková do vyrovnaného života dostávala jen ztěžka; po ukončení léčby následoval potrat a rozvod s prvním manželem, který rodinu značně zadlužil. V roce 1998 ukončila Vilma Cibulková pracovní poměr v Divadle pod Palmovkou, pohostinsky ale na této scéně stále účinkuje. Hraje především v divadle Ungelt, hostuje také v Divadle na Vinohradech, často se s ní setkávají i diváci Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech. V Ungeltu excelovala v představeních Origami, Všechno jen do putyk a ženským, v poslední době je úspěšná hra Láskou posedlí. Uměleckým triumfem byla postava slečny Fischerové ve hře Picasso, za niž v roce 2007 dostala Cenu Thálie. Vilma Cibulková spíše než krásou disponuje nevšedním půvabem, který vhodně doplňuje zajímavým zabarvením hlasu a na svém – jak sama říká – prohuleném altu si velmi zakládá. Na jevišti (i ve filmu a televizi) ji provází výrazné postavy emocionálně složitých žen, kterým dokáže vtisknout cynický nadhled i citlivou zranitelnost. K uměleckým vrcholům směřovala mezitím také ve sféře filmu. V podobné tématice, ale typově zcela odlišných postavách jsme ji mohli vidět ve velkých rolích filmů PRAMEN ŽIVOTA (2000) a KREV ZMIZELÉHO (2005), úspěchem pro ni byla také Hřebejkova komedie PUPENDO (2003), která jí vynesla Českého lva za vedlejší roli. Ve stejné době hrála také zajímavé role ve filmech MAZANÝ FILIP (2003) a DUŠE JAKO KAVIÁR (2004). Velký prostor dostává nadále i v televizi, například v seriálech (MÍSTO NAHOŘE, 2001; NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA… NOVÉ OSUDY, 2007), ale i v řadě televizních filmů. Zatím posledním výrazným počinem Vilmy Cibulkové je retrokomedie ZEMSKÝ RÁJ TO NAPOHLED (2009), za niž v roce 2010 získala Cenu pro nejlepší herečku (Silver George) na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě. Vilma Cibulková je také vynikajicí dabérkou, v tomto oboru se uplatňuje již řadu let a v roce 1999 obdržela Cenu Františka Filipovského za dabing k filmu LEPŠÍ UŽ TO NEBUDE. Často pracuje také pro rozhlas a v letech 2002-2003 se stala vítězkou posluchačské ankety Neviditelný herec. V roce 2007 pak získala prestižní ocenění Prix Bohemia za práci na rozhlasovém cyklu Schůzky s literaturou. Současným manželem Vilmy Cibulkové je herec Miroslav Etzler (*1964), s nímž vychovává dceru Šimonu z prvního manželství. Často spolu hrají v divadle Ungelt a potkávají se i před kamerou.