Eduardo De Filippo

Rodina de Filippo patřila ve dvacátém století k nejvýznamnějším klanům italského divadla, nejznámější z nich je Eduardo de Filippo, který je dodnes v mezinárodním měřítku uznávaným dramatikem a jeho hry se stále hrají na jevištích po celém světě. Narodil se v Neapoli, jeho matkou byla divadelní kostymérka Luisa de Filippo, otcem byl významný herec a dramatik Eduardo Scarpetta (1853-1925), rodiče však nebyli oddáni, proto Eduardo nesl matčino příjmení. Již ve čtyřech letech stál Eduardo de Filippo na jevišti, v prostředí divadla pak vyrůstal se svými vlastními i nevlastními sourozenci. Před první světovou válkou se stal členem divadelní společnosti svého nevlastního bratra Vincenza Scarpetty (1876-1952), mezitím ale začal studovat i vysokou školu. Studium ho ale nebavilo a snažil se prosadit ve filmu, první zkušenosti s kamerou jej ale od tohoto média na dlouhou dobu odradily. Začal také psát a brzy dosáhl prvních úspěchů se svými vlastními komediemi (Vánoce u Cupiellů). Po otcově úmrtí opustil bratrovu divadelní společnost a druhou polovinu dvacátých let strávil na různých štacích. Tehdy se také poprvé oženil a s manželkou amerického původu Dorothy Pennington žil přes čtvrt století. Přelomem v umělecké dráze Eduarda de Filippo se stal rok 1932, kdy s bratrem Peppinem a sestrou Tittinou založil vlastní divadelní společnost Teatro umoristico i De Filippo, která začala svou činnost v Římě a Miláně, pak ale našla zázemí v Neapoli, kde brzy dosáhla značné popularity. Eduardo de Filippo angažoval řadu mladých herců a pod jeho vedením vyrůstaly pozdější přední osobnosti divadla i filmu. Počátkem třicátých let začali sourozenci de Filippo spolupracovat i s filmem a Eduardo s Peppinem hráli v italsko-francouzské komedii SVĚT CHCE BÝTI KLAMÁN (Tre uomini in frack, 1932), která byla uvedena i v tehdejším Československu. Sám nebo se sourozenci hrál pak i v dalších úspěšných filmech, koncem třicátých letech se pustil i do filmové režie. Z Eduardových vlastních režií připomeňme film s pygmalionovským motivem MĚ NEOKLAMEŠ! (Ti conosco, mascherina!, 1943). Eduardo k němu napsal scénář podle otcovy divadelní hry, ve filmu hráli i jeho sourozenci Peppino a Tittina. Do hlavní role byla angažována česká hvězda Lída Baarová, která na spolupráci s de Filippovými vzpomíná ve svých pamětech jako na příjemnou epizodu svého pobytu v Itálii. Jestliže dosud slavil Eduardo de Filippo úspěchy s lidovým pojetím divadla v Neapoli, po druhé světové válce měl vyšší ambice a snažil se prosadit v celoitalském měřítku. V roce 1948 koupil v Neapoli polorozpadlou budovu divadla Teatro San Ferdinando, otevřít se mu ji ale podařilo až v roce 1954. Mezitím ovšem došlo k rozpadu sourozeneckého tria, Peppino opustil společnost kvůli sporům s bratrem v roce 1944, Tittina odešla v roce 1951 ze zdravotních důvodů. Všichni tři se nicméně spojili ještě v roce 1951, aby vlastním scénářem podpořili filmový návrat předválečné hvězdy Elsy Merlini (PŘEDSTAVUJE SE KRÁSNÁ KOMORNÁ – Cameriera bella presenza offresi, 1951). Sám Eduardo mezitím sklidil úspěch s filmovou verzí své vlastní předlohy NEAPOL, MĚSTO MILIÓNŮ (Napoli milionaria, 1950), která byla nominována na Velkou cenu festivalu v Cannes. Eduardo de Filippo nadále psal úspěšné divadelní hry, ale také scénáře, řadu filmů obohatil i svým hereckým výkonem. Spoluautorem scénáře byl například k úspěšné komedii CHLÉB, LÁSKA A ŽÁRLIVOST (Pane, amore e gelosia, 1955), podílel se také na tehdy oblíbených povídkových projektech. V jeho filmografii se vyjímá především slavné MANŽELSTVÍ PO ITALSKU (Matrimonio all´italiana, 1964), které podle divadelní hry Filomena Marturano natočil Vittorio de Sica. S de Sicou ostatně Eduardo spolupracoval častěji. Posledním filmem, na němž Eduardo de Filippo pracoval jako režisér, scénárista i herec byla komedie se sci-fi prvky STŘÍLEJ SILNĚJI, JEŠTĚ SILNĚJI… NEROZUMÍM (Spara forte, piu forte, non capisco, 1966). Poté režíroval jednu povídku z filmu DNES, ZÍTRA A POZÍTŘÍ (Oggi, domani, dopodomani, 1968), později se jako režisér realizoval již jen v divadle a televizi. Po rozchodu s první manželkou Dorothy Pennington v roce 1954 se Eduardo de Filippo oženil s herečkou Theou Prandi. S ní ale žil již několik let a měl s ní dvě děti, Thea Prandi však zemřela po dlouhé nemoci v roce 1961. V roce 1977 se Eduardo oženil potřetí a jeho poslední manželkou byla herečka Isabella Quarantotti (1921-2005). V roce 1973 byl Eduardo de Filippo dekorován Řádem za zásluhy o Italskou republiku a v roce 1981 byl jmenován doživotním senátorem. V závěrečné etapě svého života se aktivně věnoval i politice a jeho prioritou byl zájem o sociální problematiku, který ostatně vysvítá i z jeho divadelních her a literárních prací. Eduardo de Filippo zemřel v Římě 31. října 1984 ve věku 84 let.