Naděžda Vladyková

Další z řady téměř zapomenutých prvorepublikových hereček Naděžda Vladyková pocházela z bohaté a známé rodiny českobudějovického továrníka Dobroslava Zátky, který byl jejím dědečkem. O rodičích, sourozencích či dětství se toho v dostupných zdrojích moc nedočteme, víme pouze, že se od mládí velmi intenzivně věnovala baletu - nejprve v rodném městě a ve 30. letech i v Praze u primabaleríny Národního divadla Jelizavety Nikolské (1904-1955). Koncem 30. let si k baletu "přibrala" i dramatické umění, ve kterém se zdokonalovala u herečky Marie Markové-Nekolové (1888-1956), pod jejíž vedením debutovala v r. 1940 na jevišti Umělecké besedy - Sladká mámení. Poté hostovala v rodných Budějovicích v Jihočeském divadle - např. v Ibsenově dramatu Nora a nejtěžší válečná léta 1941-43 prožila umělecky menšími rolemi v holešovické Uranii. Od počátku 40. let se několikrát "mihla" i ve filmu - Poslední Podskalák, Muzikantská Liduška (oba 1940), Šťastnou cestu (1943), Řeka čaruje, Prosťáček (oba 1945). Nejsnáze si ji však vybavíme v dodnes oblíbené komedii Prstýnek (1945), kde si zahrála Barboru, ženu hlavního hrdiny Jana Sochora. Další rolí - a opět Barušky, tentokrát v dramatu Lavina (1946) svou filmovou (a v podstatě i divadelní) činnost ukončila a o rok později se provdala za Dr. Marcuse Sigurdssona, s nímž vycestovala do jeho vlasti - na Island. Poté se v letech 1948-1954 vrátili do Prahy, kde manžel působil jako zahraniční atašé a zde se jim také narodila dcera Kristina. Syn Patrick (1954) se narodil už v dalším manželově působišti, v německém Hamburku. Dalších téměř deset let žila bývalá herečka i s rodinou opět v Reykjavíku, kam za nimi oficiálně přijela i její matka se svým druhým manželem, Naděždiným otčímem. Po jejich smrti se Sigurdssonovi přestěhovali do belgického Bruselu, kde zůstali až do důchodového věku. V r. 1992 se paní Naděžda, už jako vdova vrátila do rodných Budějovic, kde zemřela v požehnaném věku 97 let.