Czesław Miłosz

Příběh básníka, překladatele a profesora slovanských studií na univerzitě v San Franciscu byl příkladem životních příběhů mnoha Poláků, kteří často žili a pracovali mimo svou vlast. Czeslaw Milosz pocházel z malého šlechtického rodu na Litvě (značná část zdejší šlechty se polonizovala a Vilno bylo vedle Lvova druhým kulturním centrem polské kultury na východě) a právě ve Vilně (dnes Vilnius) chodil na gymnázium a také na zdejší univerzitu Stefana Bathoryho. Po ukončení studií se vydal do Francie, kde jeho strýc Oscar vykonával funkci velvyslance nově vzniklé Litvy. Zajímavým momentem bylo jeho cesta do Paříže (cestoval tehdy přes Prahu). Literárně začínal právě ve Vilně, kde patřil do okruhu místních polských básníků. Události druhé světové války ho zastihly právě ve Vilně, kde zažil jeho „osvobození“ ruskou armádou v roce 1940. Podařilo se mu uniknout do okupované Varšavy, kde pracoval jako člověk zabývající se vyhledáváním starých rukopisů. V okupované Varšavě spolupracoval při pomoci občanům židovské národnosti. Důležitým faktem je skutečnost, že přímo s ozbrojeným odbojem AK nespolupracoval a po propuknutí varšavského povstání v srpnu 1944 a jeho porážce, se vyhnul osudu mnoha lidí, kteří skončili v internačních táborech pro civilisty. Zde mu pomohla jedna představená katolického řádu (Milosz byl po celý svůj život hluboce věřící člověk). Po ukončení války dostal nabídku, aby pracoval jako kulturní atašé ve Washingtonu. Na tuto funkci rezignoval a požádal o přidělení statusu politického uprchlíka (americké občanství obdržel až v roce 1970, což připomíná i případ našeho herce Voskovce). Do San Francisca se dostal v polovině padesátých let a zde působil až do roku 1998 jako profesorem slovanských literatur až do roku 1998. Objevil pro svět např. T. Venclova z Litvy, spolupodílel se na propagaci básní J. Brodského atd. Především byl velvyslancem polské poezie ve světě. Jeho vlastní tvorba v sobě nesla rysy civilizačního univerzalismu - byl člověkem knihy v jejím kulturně-historickém smyslu. V jeho verších z kalifornského období nalezneme dotyky krajiny i japonské veršované školy haiku. Sám o své poezii říkával, že zanechává (on sám) sbírky, jako uschlou hadí kůži, aby utíkala kupředu od toho, čehož bylo dosaženo. Byl si vědom dobře toho, že nikdo nás nemůže zbavit břemene, které sami neseme po celý život... Za své dílo byl v roce 1980 oceněn Nobelovou cenou za literaturu. Ukazuje se ale není to ono Nazývá se zůstává bez jména Dokončuje se nemá začátek.