Jean Aurenche

Nepředvídatelný bohém, s nímž se těžko spolupracovalo, ale také plodný scenárista s třemi prestižními cenami Cézara, to byl Jean Aurenche, jehož jménem jsou podepsány scénáře k více než osmdesáti francouzským filmům. Pocházel z malého městečka Pierrelatte v jižní Francii, ale od mládí se pohyboval v pařížských uměleckých kruzích. To mu umožnila mladší sestra Marie Berthe Aurenche (1906-1960), která se v roce 1927 provdala za významného surrealistického malíře Maxe Ernsta. Začínal jako asistent režie u významného divadelníka Charlese Dullina, pak natočil několik krátkých reklamních filmů a spolu se sestrou a švagrem Maxem Ernstem se mihnul před kamerou ve slavném filmu ZLATÝ VĚK (L’âge d’or, 1930) Luise Buñuela. Nadále ale Aurenche spolupracoval s divadlem, mezitím produkoval dva dokumentární filmy. Jeho prvním scénářem k celovečernímu filmu byla komedie MÁTE NĚCO K PROCLENÍ? (Vous n’avez rien à declarer?, 1937) režiséra Léo Joannona. Krátce nato se Aurenche setkal s režisérem Claudem Autant-Larou (1901-2000) a jejich první společnou prací bylo historické drama PŘÍPAD KURÝRA Z LYONU (L’affaire du courrier de Lyon, 1937). Jejich úspěšný tandem pak počátkem 40. let doplnil ještě novinář Pierre Bost, který pak s Aurenchem napsal řadu scénářů. K největším úspěchům Autant-Lary a scenáristické dvojice nazývané Aurenchebost patřily poválečné filmy jako SYLVIE A FANTOM (Sylvie et le fantôm, 1946), ĎÁBEL V TĚLE (Le diable au corps, 1947) nebo ČERVENÁ KRČMA (L’auberge rouge, 1951). Jean Aurenche psal scénáře i pro další režiséry, na místě je připomenout několik historických velkofilmů Jeana Delannoye (ZVONÍK OD MATKY BOŽÍ – Notre Dame de Paris, 1956) nebo CÍSAŘSKÁ VENUŠE (Venere imperiale, 1963). Výrazných ohlasů v mezinárodním měřítku dosáhly také filmy René Clémenta ZAKÁZANÉ HRY (Jeux interdits, 1952) a adaptace Zolova románu GERVAISA (Gervaise, 1956). Osvědčené literární předlohy ostatně převáděl do podoby filmových scénářů i pro Autant-Laru (ČERVENÝ A ČERNÝ – Le rouge et le noir, 1954; HRÁČ – Le joueur, 1958). V polovině padesátých let se Claude Autant-Lara i Jean Delannoy stali hlavními terči mladých kritiků a později tvůrců francouzské nové vlny v čele s Françoisem Truffautem. Kritika mířila na schématismus příběhů nebo upřednostňování role scenáristy před herci. Tím pádem se to týkalo i Jeana Aurenche, jenž si z toho ovšem nedělal velkou hlavu. Na rozdíl od Autant-Lary, který se řadu let vysiloval polemikami s mladou generací na stránkách knih a časopisů. Na druhou stranu je zajímavé, že Aurenche v té době pracoval i na filmech, které naopak k nové vlně neměly daleko (CESTY ŠKOLÁKŮ – Chemin des ecoliers, 1959). Pravdou ale je, že v šedesátých let se produktivita Jeana Aurenche značně snížila a jestliže v poválečných letech napsal i několik scénářů ročně, během celé dekády 60. let je podepsán pouze pod deseti filmy. O něco později jej ale ke spolupráci přizval další významný režisér Bertrand Tavernier, který mu svěřil scénáře ke třem svým dodnes vysoce hodnoceným filmům (HODINÁŘ OD SV. PAVLA – L’horloger de Saint-Paul, 1974; AŤ ZAČNE SLAVNOST – Que la fete commence…, 1975; SOUDCE A VRAH – Le juge et l’assassin, 1976). Tavernierovy filmy měly značný ohlas a za druhé dva ze jmenovaných byl Aurenche jako autor scénáře oceněn filmovým Cézarem. Třetího Cézara pak získal za film HVĚZDA SEVERU (L’étoile du Nord, 1982) v režii Pierra Granier-Deferre. Poslední léta života trávil Aurenche na jihu Francie a zemřel v Bandolu 29. září 1992 ve věku 89 let. V letech 1989 a 2009 o něm byly natočeny dva dokumentární filmy