Jean Bouise

Francouzský herec Jean Bouise patřil k výrazným představitelům vedlejších rolí ve filmech šedesátých až osmdesátých let a na svém kontě má tři nominace na Cézara, z toho jednu úspěšnou. Pocházel z Le Havre a původně vystudoval chemii na vysoké škole v Rouenu, počátkem padesátých let dal ale průchod svému zájmu, jímž bylo divadlo. V Lyonu stál u zrodu divadla Théâtre de la Comédie, kde v průběhu několika let hrál velké role především v klasice (Život je sen, Veselé paničky windsorské, Večer tříkrálový), spolupracoval téměř výhradně se svým přítelem, režisérem a hercem Rogerem Planchonem. Spolu s Planchonem odešel Jean Bouise do města Villeurbane, kde pokračoval v jevištní praxi v místním divadle Théâtre de la Cité, později oba přešli do Paříže a působili v Théâtre de Montparnasse. Kromě osvědčené klasiky hrál Jean Bouise také například v hrách Bertolta Brechta a s divadelní adaptací Dumasových Tří mušketýrů absolvoval mezinárodní divadelní festivaly ve Skotsku a Rakousku. Své působení rozšířil Bouise také o scénu pařížského divadla Théâtre de ľOdéon, znovu se ale vracel i do Villeurbane a každoročně vystupoval i na proslulém divadelním festivalu v Avignonu. Ve filmu debutoval Jean Bouise menší rolí v kubánském dobrodružném filmu EL OTRO CRISTÓBAL (1963), který byl sice uveden na festivalu v Cannes, do evropských kin se ale nedostal. Následovaly menší role ve francouzských filmech, několikrát jej do svých titulů obsadil oscarový režisér Costa-Gavras. Poprvé hrál Bouise v jeho slavném filmu Z (1969), pak se objevil ve výrazných vedlejších rolích dalších filmů dramatického žánru, jen výjimečně jej bylo vidět i v komediích – menší postavu ministra ztvárnil například v NÁVRATU VELKÉHO BLONDÝNA (Le retour du Grand Blond, 1974). V průběhu 70. a 80. let natočil Jean Bouise několik filmů s režisérem Robertem Enricem, zmínku si zasluhuje především oceněné okupační drama STARÁ PUŠKA (Le vieux fusil, 1975), za které byl nominován na Cézara pro herce ve vedlejší roli, další nominaci mu vynesla úloha prokurátora ve filmu SOUDCE ZVANÝ ŠERIF (Le juge Fayard dit Le Shériff, 1977). Bouise se před kamerou setkal i s Alainem Delonem například ve filmech PAN KLEIN (Monsieur Klein, 1975) nebo SMRT DAREBÁKA (Mort ďun pourri, 1980). V roce 1980 získal Jean Bouise Cézara za roli ve filmu HLAVIČKA (Coup de tete, 1979). Z dekády osmdesátých let vyniká několikerá spolupráce s režisérem Lucem Bessonem, jejich prvním společným filmem byl Bessonův sci-fi debut POSLEDNÍ SOUBOJ (Le dernier combat, 1983). Bouisova filmografie se v průběhu 80. let výrazně rozšiřovala a v této době natočil více než čtyřicet filmů, znovu pracoval s Robertem Enricem, ale také například s Claude Lelouchem nebo Alexandrem Arcadym, hrál často také v televizi. Zvýšená aktivita před filmovou a televizní kamerou logicky vedla k omezení Bouisova hraní v divadle, naposledy hrál v Čechovově Rackovi na jevišti Théâtre de ľOdéon v roce 1988. S Robertem Enricem točil Bouise naposledy výpravný historický velkofilm FRANCOUZSKÁ REVOLUCE (La révolution française, 1989), s Lucem Bessonem pracoval naposledy na filmu BRUTÁLNÍ NIKITA (Nikita, 1990), kde hrál menší roli atašé na ambasádě. Premiéry tohoto filmu se ovšem Jean Bouise nedožil, protože zemřel 6. července 1989 ve věku šedesáti let následkem rakoviny plic. O svém onemocnění nikdy nemluvil a až do posledních chvil života zůstával aktivním optimistou, jeho náhlá smrt proto byla pro většinu lidí značně překvapivá. Manželkou Jeana Bouise byla herečka Isabelle Sadoyan (*1928).