Vladimír Cmíral

Čestné občanství města Lovosice mu bylo uděleno in memoriam 15. 6. 2000. Vladimír Cmíral se narodil 12. prosince 1919 v Nových Kopistech. Pocházel z osmi dětí a musel se starat o mladší sourozence. Vyučil se truhlářem. V roce 1942 se oženil s Boženou Miksánkovou (1922) a narodily se jim dvě dcery, Vladimíra (1943) a Helena (1946). Za války byl nuceně nasazený v Říši („Reichu“) v v městě Bleistadt (dnes Oloví v Karlovarském kraji). Vrátil se až v roce 1945. Poté nastoupil vojenskou prezenční službu a v armádě zůstal jako voják z povolání. Z armády odešel z rodinných důvodů a šel pracovat na dráhu do Lovosic, Sem se pak s rodinou v roce 1950 přestěhoval. Od svých dcer měli manželé Cmíralovi ještě dvě vnučky a jednoho vnuka. V roce 1946 vstoupil do Komunistické strany Československa (dále KSČ), což odpovídalo chudým poměrům, ze kterých vzešel. Později byl povolán do lidosprávy, kde se stal vedoucím odboru v tehdejším Okresním národním výboru (dále ONV) Lovosice a v roce 1953 tajemníkem. Po zrušení okresu v Lovosicích pracoval na ONV v Litoměřicích. Od roku 1964 ho občané Lovosic pamatují jako předsedu tehdejšího Městského národního výboru. V této funkci setrval plných 17 let, do roku 1981. Za jeho působení doznalo město velkých změn. Začala intenzivní výstavba bytů, bylo postaveno obchodní centrum i sportovní areál, bylo zrenovováno kino, znovu zprovozněné v roce 1976 po rozsáhlé modernizaci a přestavbě budovy kina. Za svůj podíl na této proměně města dostal v roce 1970 vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Byl držitelem ještě dalších tří státních vyznamenání. Přetrvávající srdeční choroba mu nedovolila dočkat se osmdesátých narozenin. Zemřel 14. března 1999 a je pochován na lovosickém hřbitově. Vladimír Cmíral svůj veškerý čas věnoval převážně městu. Lovosice měl rád. Také měl rád lidi. Mnozí občané si ho pamatovali, jak již brzy ráno město obcházel a sledoval vše, co se kde stalo. Ihned zjednával nápravu a důsledně kontroloval výsledek. Při zahájení školního roku „vartoval“ na nebezpečné křižovatce u restaurace Beseda (tehdy ještě nebyl postaven podchod), aby nedošlo k úrazu dětí jdoucích do školy. O Vánocích nikdy nezapomněl na staré a osamělé občany města. Své město si procházel i v důchodu, prakticky až do své smrti. Jeho charakteristiku vystihla jeho paní slovy: „Měl rád město, ve kterém žil a byl na ně hrdý. Byl rád, když se tu vybudoval sportovní areál a město se rozrůstalo. Dělal vše, co mohl, aby tu lidem bylo dobře a byli spokojeni“. Podle vzpomínek obou dcer zpracoval Miroslav Hvorka.