Otar Ioseliani

Jeden z nejvýraznějších evropských filmařů současnosti se narodil 2. 2 1934 v gruzínském Tbilisi. Na tamní konzervatoři vystudoval dirigování a skladbu. Po přesídlení do hlavního města studoval mechaniku a matematiku na Moskevské univerzitě a na VGIKu filmovou režii pod vedením dvou klasiků sovětského filmu -Alexandra Dovženka a Michaila Čiaureliho. Po několika krátkých filmech, v nichž cizeloval poetiku svázanou s tradicemi rodné Gruzie, natočil celovečerní satiru na konzumní způsob života Aprili (Duben, 1960). Protože snímek měl takové problémy s cenzurou, že se nakonec v sovětských kinech vůbec nehrál (symbolického uvedeni se dočkal až v roce 2000 na MFF v Cannes, kde se objevil v oficiální sekci mimo soutěž), jeho autor na čas rezignoval na další filmařskou práci a živil se jako námořník a dělník v ocelárnách. Střet s tvrdou životní realitou mu později posloužil jako východisko řady dokumentárních snímků, ale odrazil se třeba i v jeho posledním filmu Ráno v Benátkách. K filmu se vrátil v polovině 60. let prostřednictvím několika krátkých dokumentů, které se sice dočkaly mezinárodního uznání, ale které měly potíže se sovětskou cenzurou. V roce 1967 se losselianimu konečně povedlo debutovat celovečerním poetickým snímkem Když padá listí vyprávějícím o čestném mladíkovi, který se po nástupu do práce odmítá smířit s kompromisy, a natočeným v gruzínském studiu. Následoval film s názvem Žil zpívající drozd (1970) - záznam jednoho dne ze života bubeníka, který pro věčné kšefty nemá čas zařídit si vlastní život. V Itálii se stal nejoceňovanějším zahraničním filmem roku 1974 a získal si pozornost i na MFF v Cannes. Pastoralí (1976) popisující v poetickém klíči setkání městského hudebníka s mladou venkovankou získalo cenu FIPRESCI na MFF v Berlíně 1981. V roce 1979 se filmař znechucený neustálým šikanováním a omezováním tvůrčí svobody v tehdejším Sovětském svazu odstěhoval do Francie, kde žije a pracuje dodnes. Natočil zde zatím sedm celovečerních snímků, v nichž nepřestává navazovat na svůj původní poetický umělecký výraz svázaný s humorem, temperamentem a svébytným koloritem rodné Gruzie. Do tématu rutinního prožívání všedního dne promítá losseliani svůj smysl pro lyrickou metaforu s naléhavosti a citlivostí, která mu vynesla trvalou pozornost diváků i zájem kritiky. Téměř každý jeho film získal řadu mezinárodních ocenění, k nimž patří i dvě prestižní Velké ceny poroty na MFF v Benátkách za filmy Les favoris de la luně (1984) a Et la lumiere fut (1989). Z řady dalších ocenění jmenujme i cenu pro nejlepšího režiséra na MFF v Benátkách 1992, které se losselianimu dostalo za film La chasse aux papillons (1992). Původní vlast režisérovi, kterého ztratila, ale který neskrývá své citové vazby na rodnou Gruzii, splatila dluh alespoň tím, že jeho filmy La chasse aux papillons a Sbohem, můj sladký domove (1999) ocenila jako nejlepší zahraniční tituly let 1992 a 1998. Na svých autorských dílech se losseliani většinou podílí nejen jako režisér, ale také jako scenárista a střihač. Jeho nejnovější snímek Ráno v Benátkách je po dlouhých sedmadvaceti letech prvním autorovým dílem uvedeným do normální české distribuce: film Žil zpívající drozd se v československých kinech objevil v záři 1975 a autorův předposlední, rovněž vysoce ceněný snímek Sbohem, můj sladký domove byl loni uváděn jen v omezené distribuci pro filmové kluby se slovenskými titulky. Ve svých dílech se losseliani občas objevuje jako epizodní herec. Ve snímku Ráno v Benátkách svěřil sám sobě ironicky pojatou postavu zestáríého benátského šlechtice jménem Enzo di Martino, který se před cizincem Vincentem pokouší zastřít svou chudobu a bezvýznamnost.