Carlo Campanini

Italský herec Carlo Campanini vstoupil do uměleckého světa s hudebními ambicemi, nakonec zakotvil v divadle a později se prosadil i u filmu, před kamerou odehrál přes stovku vedlejších rolí. Pocházel z Turína a od dětství se věnoval zpěvu, učil se také hrát na lesní roh. Ve dvacátých letech ale začal hrát divadlo, prošel několika regionálními soubory, v nichž našel uplatnění nejen jako herec, ale i příležitostný zpěvák. S jednou divadelní společností strávil nějaký čas i v Argentině, v rodném Turíně se na jevišti seznámil s populárním komikem Erminiem Macariem a po jeho boku se poprvé objevil i před kamerou; jeho debutem byla menší role pošťáka v komedii LO VEDI COME SEI…LO VEDI COME SEI? (1939). Za války se Carlo Campanini stal značně vytíženým filmovým hercem a oblíbeným představitelem středně velkých rolí, v letech 1941-1943 natočil 25 filmů. Častěji jej ke spolupráci přizval režisér Mario Mattoli (NOCTURNO – Luce nelle tenebre, 1941; NEVIDITELNÁ POUTA – Catene invisibili, 1942; CIRKUS ZA-BUM – Circo equestre Za-bum, 1945) nebo C. L. Bragaglia (FIALKY VE VLASECH – Violette nei capelli, 1942; ŽIVOT JE KRÁSNÝ – La vita e bella, 1943), v této době hrál Campanini několikrát například s hvězdnou Assiou Noris (SKANDÁL S DOROU – Dora Nelson, 1940). Jestliže své filmové počátky spojil Campanini s desítkami titulů dnes zatracovaného stylu tzv. bílých telefonů, po válce se objevil i v zásadních neorealistických filmech (BANDITA – Il bandito, 1946). Jako osvědčený komediální herec si ale popularitu u diváků nadále budoval především ve veselohrách, několik velkých rolí odehrál po boku legendárního komika Toto v jeho mimořádně úspěšných filmech (DVA SIROTCI – I due orfanelli, 1947; HASIČI Z VIGGIU – I pompieri di Viggiu, 1949; NEAPOLSKÝ TUREK – Un turco napoletano, 1953), spolupracoval i s dalšími významnými osobnostmi tehdejšího italského filmového humoru, jako byla trojice sourozenců de Filippových (DÍVKY SE VDÁVAJÍ – Ragazze da marito, 1952) nebo Aldo Fabrizi (UKRADLI TRAMVAJ – Hanno rubato un tram, 1954), připomeňme také, že točil i s Lídou Baarovou (NÁKLAĎÁK – La bisarca, 1951). Klíčové bylo setkání s hercem Walterem Chiarim, s nímž poprvé točil komedii KADETI Z GUASCOGNY (I cadetti di Guascogna, 1950; opět v režii Maria Mattoliho). Počátkem padesátých let pak spolu hráli ještě v několika dalších filmech, především ale vytvořili úspěšnou dvojici na jevišti, v divadlech i zájezdových představeních účinkovali v divácky vděčných scénkách a skečích. Mezitím Carlo Campanini nadále hrál ve filmech, několik menších rolí odehrál i ve francouzských filmech (HUSAŘI – Les hussards, 1955; RVAČKA MEZI ŽENAMI – Du rififi chez les femmes, 1959; DŮVĚRNÍK TĚCHTO DAM – Le confident de ces dames, 1959). Později hrál ve filmu již jen výjimečně, svou kariéru před kamerou ukončil symbolicky postavou otce titulní hrdiny, jehož hrál tehdy začínající komik Paolo Villaggio (IL TERRIBILE ISPETTORE, 1969). Ještě v sedmdesátých letech hrál Carlo Campanini divadlo, byl také ředitelem jedné divadelní společnosti v severní Itálii, nakonec se ale ze zdravotních důvodů stáhnul do ústraní. Poslední léta svého života zasvětil propagaci osobnosti italského kněze známého jako Otec Pio (v roce 2002 prohlášen za svatého). Carlo Campanini zemřel ve svém domě v Římě 20. listopadu 1984 ve věku 78 let.