Beniamino Gigli

Pro Gigliho psali opery Puccini, Mascani, Cilea. Arthuro Toscanini, slavný italský dirigent, mu svěřil tenorové party všech svých důležitých a slav­ných představení, koncertů a natáčení gramofonových desek. Svým uměním napomáhal oživit zapomenutá díla a je důležité, že se vracel ke starým klasickým skladbám. Pravdou je, že obrovskou měrou přispěl i k úspěchu nových děl tím, že se třeba jen účastnil premiéry. Byl to člověk i zpěvák s mimořádným citovým a pěveckým bohatstvím. Pokud by se mě někdo zeptal, koho považuji za největšího světového tenora, řekla bych bez dlouhého přemýšlení, že asi Beniamina Gigli, italského operního pěvce narozeného v malém městečku Recanti v Marche v Itálii 30. 3. 1890 v rodině obuvníka, nebo chcete-li ševce, který dobře zpíval a miloval operu. Beniamino-Benjamino (obojí je správně) zpíval v místním kostele už od ranného mladí a pan farář ho velmi podporoval v úsilí stát se operním zpěvákem. Jeho vzorem byl jeho vynikající předchůdce - tenorista Enrico Causo. Benjamino byl hluboce, až fanaticky věřící člověk a církev podporoval celý svůj život, především ale to byl jeho zpovědník padre Pio, kterému věnoval velké množství peněz, a často zpíval v kostelech duchovní skladby, ponejvíce od skladatele Lorenza Perosiho. Gigli byl v podstatě samouk, a až později, když získal angažmá díky svému talentu, pokračoval ve studiu u předních italských pedagogů, především však přednes z not, se kterým měl z počátku problém. V roce 1914 se přihlásil, a zvítězil v mezinárodní pěvecké soutěži v Parmě, a v opeře debutoval o dva měsíce později v říjnu 1914 jako Rovigo v La Gioconda. Přímo raketovým tempem vylétá jeho hvězda, a on zpívá nejtěžší a nejznámější operní arie na scéně La Scaly, Teatro San Carlo v Neapoli, Constanzi v Římě a stírá úspěchy svých největších rivalů na světové operní scéně Italů - Giovanni Martinelliho a Giacoma Lauri-Volpiho. V roce 1920 konkrétně 26. 11. zpívá poprvé na americké scéně – Metropolitní opeře v New Yorku. Jen namátkou nádherné pěvecké role z jeho repertoáru – v Turandot – princ Kalaf, Radames v Aida, Manon Lescaut - des Grieux, Lucia di Lammemoor - Eduardo, Andrea Chenier - Umberto, Rodolfo v Bohémě od Pucciniho, v Nápoj lásky, Othelo. Ne nadarmo mu také kritika a diváci občas přezdívali Causo sekondo – Causo 2, i když dle mého názoru měl Causo nosnější, plnější témbr, zatímco Gigliho bych přirovnala jeho „medovým“ projevem totožně s Luccianem Pavarottim. Ani Gigliho život nebyl uchráněn od skandálů se ženami a manželkami. Je známo, že jeho první manželka Constanza už byla víc jak 6 měsíců těhotná, než se Benjamino rozhodl, že si ji nakonec vezme. Měli spolu dvě děti Enza a Rinu. I v přísně katolické Itálii se stalo, že se oženil po druhé s Luciou Vigarani, se kterou měl oficiálně další tři děti, ale kolik nemanželských se narodilo s jinými ženami se nedalo zjistit. Pravděpodobně další čtyři z delších Benjaminových známostí. Beniamino Gigli také hrál ve filmech, v rodné Itálii a Německu, natočil jich od roku 1935 do 1953 dvacet čtyři. Posledním snímkem byla role Pucciniho ze stejnojmenného italského filmu - Puccini z roku 1953. Před jeho odchodem do důchodu, pro který se rozhodl on sám, odjel na vyčerpávající turné v roce 1955 ve Velké Británii a Itálii. Všechny koncerty byly vyprodány, protože se jednalo o rozloučení tohoto skvělého tenora se svými příznivci a obdivovateli. Beniamino totiž ztrácel hlas. Mimo to se jeho zdravotní stav začal po turné rapidně zhoršovat. Beniamino ještě připravoval své paměti, které doplňoval o rozhovory a monografie. Zemřel 30. 11. 1957 v Římě, a v den jeho pohřbu byl vyhlášen celonárodní smutek, na jeho počest. Marta Holubová-clara.bow