Gustav Ucicky

Rakouský kameraman a filmový režisér Gustav Ucicky se narodil 6. července 1898 ve Vídni jako nemanželský syn pražské rodačky Maria Učické a (pravděpodobně) malíře Gustav Klimt, u něhož jeho matka posluhovala a často mu stávala modelem. Ačkoliv Klimtovo otcovství nebylo nikdy vyvráceno ani potvrzeno, ukazují na něj takové indicie, jako je stejné křestní jméno i údajný výtvarný talent Gustava - juniora. Toho však víc než klasické výtvarné techniky zaujala nová móda "pohyblivých obrázků", čili bouřlivě se rozvíjející filmové umění. Mladý Gustav se sice původně začal učit grafikem na Vojenském zeměpisném ústavu ve Vídni, ale už jako sedmnáctiletý vstoupil do světa filmového průmyslu. Spolu se svým kamarádem se jednoho dne roku 1916 objevil v soukromém filmovém studiu "Sascha-Film", kde hledal práci - a také ji našel. Jeho majitele, hraběte Alexander Kolowrat, zaujal sebevědomý mladík natolik, že jej na místě přijal. Gustav tu začínal doslova "od píky" jako asistent kameramana, později začal natáčet samostatné dokumenty a krátké snímky a r. 1919 mohl oslavit svůj první celovečerní film "Gold". Střihl si i několik menších hereckých rolí, ale herectví jako takové jej nijak neoslovilo. Během následujících pěti let se jako kameraman zúčastnil natáčení dalších filmů, včetně mezinárodně uznávaného snímku Sodoma a Gomorrha pod vedením jednoho z nejlepších režisérů té doby - Michael Curtiz. Postupně se však jeho zájem přesouval od kamery na post režiséra, takže na filmu Tanečnice s maskou už pracoval jako režisér i kameraman současně. Rok nato G. Ucicky natočil ve své režii Café Electric s Marlene Dietrichovou a Willi Forstem v hlavních rolích, ale smrt hraběte Kolowrata a s ní spojený zánik studia jej přinutil k odchodu do Německa. Roku 1929 byl najat společností "Film Ufa" v Berlíně, kde se poprvé ve větší míře setkal se zvukovým filmem, což jej ovšem nikterak nezaskočilo. Rychle se zařadil do houfu mladých režisérů, kteří zde jako na běžícím pásu produkovali jeden úspěšný a populární film za druhým. To ale bylo ambicióznímu Gustavovi málo. Toužil vystoupit z davu, vyniknout, zviditelnit se... To se mu podařilo roku 1933 filmem Flüchtlinge (Uprchlíci), za který získal Státní cenu a o němž se pochvalně vyjádřil sám německý ministr propagandy Josef Goebbels. Gustav Ucicky rychle pochopil, odkud mu kyne štědrá podpora a neváhal se zapojit do nacisty řízené filmové produkce, což mu umožnilo natáčet velkorysé projekty za účasti hvězd světového kalibru, jako např. Das Mädchen Johanna, Savoy Hotel 217, Paní Sixta a další. Po německé okupaci Rakouska v roce 1938 se Ucicky přesunul zpátky do Vídně, kde stal se klíčovou postavou "Wien-Filmu" a proněmeckou vládou sponzorované produkční společnosti, která měla za úkol natáčet propagandistické filmy pro Třetí říši. Gustav Ucicky zde dosáhl značného uznání jako režisér filmu Poštmistr, oceněného na festivalu v Benátkách Mussoliniho pohárem za nejlepší zahraniční film a zvláště pak silně protipolským snímkem Heimkehr. Ještě roku 1940 byl v USA s úspěchem promítán jeho film "Mutterliebe", později se však Ucického filmy dostaly, díky mezinárodnímu protiněmeckému odporu, do izolace a po roce 1945 mu byl vystaven striktní zákaz práce. Ten byl ale už po pouhých dvou letech zrušen (pro Rakousko), a proto se roku 1948 Gustav Ucicky mohl pochlubit novým dílem - "Nach dem Sturm". Při natáčení filmu "Cordula" (1950) se znovu sešel s herečkou Paula Wessely, s níž spolupracoval už za války. Roku 1952 Ucickému padl zákaz práce i v Německu a on tak mohl nadále v klidu pracovat na dalších snímcích, z nichž mnohé, jako např. Die Hexe, dosáhly mezinárodního uznání. Posledním dokončeným dílem tohoto zručného a zkušeného režiséra byl film "Das Erbe von Björndal", natočený r. 1960. Rok nato jej během práce na snímku, nechtěně, leč příhodně nazvaném "Das letzte Kapitel" (Poslední kapitola), schvátil srdeční infarkt, kterému Gustav Ucicky 27. dubna 1961 (ve věku 62 let) podlehl. Film dokončil jeho kolega Wolfgang Liebeneiner, zatímco ostatky Gustava Ucického byly převezeny do Vídně, kde 3.5.1961 spočinuly ve hrobě jeho matky na hřbitově Hietzinger Friedhof. Z jeho soukromí snad ještě stojí za zmínku manželství s rakouskou herečkou Betty Bird (v letech 1923-36).