Henny Porten

Henny Frieda Ulricke Portenová, hvězda němého filmu. Natočila téměř 200 filmů, polovinu z nich v hlavní roli. Než se převtělila do rolí zralých žen, byla andělem - snem miliónů mužů. Její otec vedl v Dortmundu městské divadlo a jako operní zpěvák působil v Magdeburgu. Roku 1895 se rodina přestěhovala do Berlína a Portenová zde získala první roli ve filmu - díky kontaktům otce, který se znal s producentem Oskar Messter. Hrála dámu ve filmu MEISSNER-PORZELLAN a byl to film zvukový. Ačkoliv byl rok 1906, byl zvukový doprovod distribuován na gramofonové desce. Film měl zhruba 77 metrů, trval čtyři minuty a byl zároveň filmem rodinným. Režisérem byl otec Franz Porten. Druhou roli - dámu odehrála v tomto filmu její sestra Rosa Porten, která roku 1927 hereckou kariéru ukončila. Desky lisovala Deutsche Grammophon Gesellschaft, založená roku 1898 bratry Berlinerovými. Jedná se o nejstarší gramofonovou firmu na světě, která se roku 1972 transformovala do fy PolyGram. Roku 1911 vznikl film DIE BLINDE, kde Henny Portenová hrála slepou dívku a Friedrich Zelnik lékaře. Rosa Portenová byla autorkou scénáře a film byl samozřejmě o lásce. Tentokrát měl 226 metrů a Henny Portenová, která měla v době natáčení blond vlasy, se stala miláčkem berlínského publika. 10. října 1912 se provdala za Curt A. Stark, režiséra, se kterým dokončovala JUNG UND ALT. Přichází rok 1913 a její desátý film EVA. Portenová hrála výlučně v dramatech, kde dala jasně vyniknout svým půvabům. Její herecké postavy byla často obětí zrady, nepochopení, či nešťastné lásky. Portenová hrála s křehkou zranitelností a její sláva překročila brány Berlína. Společně s Asta Nielsen se zařadila mezi hvězdy německého filmu. Jenže, jak zpívá Marlen Dietrichová: ”... štěstí netrvá holka věčně ...”, ani u Henny tomu nebylo jinak. Jedním z natáčecích míst byla zahrada jejího domu na Zeltinger Straße. Její manžel padl 2. října 1916 v Sedmihradsku (rumunská Transylvánie) a Henny zbyly slzy a celuloidový pás. Nenáviděla válku, roku 1917 musela hrát v tříminutovém propagandistickém HANN, HEIN UND HENNY, který propagoval tzv. “válečnou půjčku”. Velký úspěch jí přinesla role Anny Boleynové v stejnojmenném dramatu z roku 1920. Portenová založila roku 1919 vlastní produkční společnost, s kterou produkovala roku 1921 film DIE GEIERWALLY a 24. června se provdala za Wilhelm von Kaufmann. Židovského lékaře, který vedl sanatorium „Wiggers Kurheim” v Garmisch-Partenkirchenu. Von Kaufmann se po sňatku změnil v úspěšného producenta. Za deset let - do roku 1931 stihl vyprodukovat 22 filmů. V dalším působení mu zabránili nacisté. Manželé obsadili vilu v berlínské Dahlemer Parkstraße 74 (dnešní Bernadottestraße) a měli výjimečně pevný vztah. Roku 1924 fúzovala s podobnou společností Carla Froelicha. Když se rodil zvukový film, byla vůči jeho prvním krůčkům velmi skeptická. Nová technologie měla své mouchy, dalo by se říci - úly plné much. Němý film se točil na 16 mm, oboustranně perforovaný formát. Aby se na něj vešel zvuk, zrušila se vpravo perforace, ale zase se více trhal. Filmy se do roku 1930 natáčely s frekvencí 16 snímků za sekundu a přecházelo se na 24 snímků. Proto, když se vysílá KOMIK A JEHO SVĚT, nastává po vložení do dnešní promítačky s rychlostí 24 snímků známé zrychlení. Byl také problém přesně zesynchronizovat obraz a zvuk. V laboratořích i na place se všichni teprve učili a první filmy s posunutým zvukem působily divákům rozpaky. Navíc to byla velmi drahá novinka. Nakonec ji manžel přemluvil a roku 1930 vznikl SKANDAL UM EVA. Film vznikl podle divadelní hry SKANDAL UM OLLY Heinricha Ilgensteina. S nástupem zvuku se zrodila filmová hudba, zde ji skládal Giuseppe Becce - Ital, působící v německém filmu. Na Portenovou byl vyvíjen nátlak, aby se rozvedla, ale odmítla. Obdržela zákaz činnosti, byla oblíbenou herečkou Alberta Göringa, mladšího bratra Hermanna Göringa. Hermann Göring byl pruským ministerským předsedou a v Prusku pod něj spadala i kultura. Tady stojí za zmínku, že Göringové v 15. století konvertovali ke křesťanství a v jejich žilách stále kolovala židovská krev. Portenová, která jen v roce 1928 natočila čtyři filmy, obdržela sice výjimku, ale již jen paběrkovala. Za dvanáct let nacistické vlády natočila osm filmů. V závěru války byla vybombardována. Na konci války měla 55 let a filmový průmysl Německa se zhroutil. Spojenci vytvořili z Německa zóny a platilo pravidlo - koho zóna, toho filmy. Herečce, která nenáviděla válku, pomohla paradoxně ta „studená“ a proslavila ji na východě. Byla populární v Mongolsku a ve Vietnamu, kam se dostaly evropské "exotické" filmy. Východní Němci potřebovali devizy a DEFA dostala od politbyra zelenou k západní koprodukci. V roce 1954 byl natočen CAROLA LAMBERTI, ve kterém západoněmecká hvězda Portenová šéfovala východoněmeckému cirkusu Sarrasani. Rok nato následovala SLEČNA ZE SCUDERI, opět v produkci DEFA, kde hrála postavu stejného jména. Film DAS GAB'S NUR EINMAL, který je uveden jako její poslední, je pouze sestřih jejich dřívějších filmů. Legenda stříbrného plátna začínala v roce 1906, v době, kdy se v kině mohlo ještě kouřit a plátno bylo spíše šedé. Zemřela 15. prosince 1960 po delší hospitalizaci v jedné z berlínských nemocnic a je pohřbena na evangelickém hřbitově císaře Wilhelma v západním Berlíně. Kousek od ní spí John Rabe, čínský „Oskar Schindler”, jehož životní příběh vypráví jiný film - JOHN RABE - CTIHODNÝ OBČAN TŘETÍ ŘÍŠE.