Alessandro Blasetti

Alessandro Blasetti patří k významným italským režisérům dvacátého století, a i když se v počátcích své tvorby nevyhnul dnes zatracované éře tzv. bílých telefonů ani skryté propagaci fašismu, nyní je řada jeho filmů vnímána jako přelomové záležitosti italské kinematografie a vliv na poválečnou vlnu neorealismu mu nelze upřít. Alessandro pocházel z Říma, jeho otec byl hudebníkem a profesorem hry na hoboj. Původně navštěvoval církevní seminář, poté prošel Vojenskou akademií, vzdělání nakonec zakončil získáním titulu doktora práv na univerzitě v Římě. Na přání své matky začal pracovat jako bankovní úředník, od počátku dvacátých let se ale začal prosazovat jako novinář s důrazem na oblast filmu. Spolu s přáteli založil postupem let několik časopisů s tématikou kinematografie a časem se stal jedním z předních odborníků na filmy; své teoretické zkušenosti a schopnost vnímání všech aspektů vzniku filmů později uplatňoval ve své dlouholeté dráze režiséra. V roce 1928 stál u zrodu filmového studia Augustus, které o rok později produkovalo jeho režijní debut SLUNCE (Sole, 1929). Tento počin byl sice předzvěstí úspěchu italské kinematografie pozdější doby po krizi dvacátých let, ve své době ale narazil na nezájem a dodnes se navíc nedochoval, protože v roce 1943 byl zlikvidován. Blasetti stál také u počátků italského zvukového filmu, v roce 1930 realizoval drama VZKŘÍŠENÍ (Resurrectio, 1930), který však přišel do kin až po později natočené PÍSNI LÁSKY (La canzone dell´amore, 1930) režiséra Gennara Righelliho. Se svým dalším filmem NERO (Nerone, 1931), parodií na antickou éru, sklidil Blasetti mimořádný úspěch, naopak titul MATKA ZEMĚ (Terra madre, 1931) byl pod oslavou venkova a zemědělců skrytou propagací fašismu (tento snímek vznikl s německou podporou a také v německé verzi). Otevřené propagace fašismu se Blasetti dopustil filmem STARÁ GARDA (Vecchia guardia, 1934), který se vracel k nedávné historii Mussoliniho puče v roce 1922. V tomto případě však režisér narazil na nezájem diváků, který nemohlo vyrovnat Mussoliniho i Hitlerovo nadšení. Ve stejném roce ale natočil historický film 1860 (1934), který naopak patří k vrcholům jeho tvorby a dodnes spadá mezi nejlépe hodnocené počiny vracející se k citlivě vnímané historické éře sjednocení Itálie. Za zmínku stojí i film ALDEBARAN (1935), do nějž poprvé obsadil herečku Elisu Cegani (1911-1996). Později si ji vzal za manželku a Elisa Cegani se díky tomu pochopitelně stala hvězdou většiny jeho dalších filmů. Koncem třicátých let upustil Blasetti ve své tvorbě od velkých témat, politických podtextů se ale úplně nezbavil. Vyšší umělecké ambice měly jeho další filmy zasazené do historických kulis, ve své době uvedené i v našich kinech, jako SOUBOJ NÁRODŮ (Ettore Fieramosca, 1938) nebo TAJEMNÁ MASKA (Un avventura di Salvator Rosa, 1939). Velkým úspěchem a dalším mezníkem Blasettiho práce byla komedie HOSTINA POSMĚVÁČKŮ (La cena delle befe, 1941) zasazená do renesanční Florencie. Tento film disponoval jednak nahými půvaby herečky Clary Calamai, zajímavý je dodnes i díky mileneckému páru Osvalda Valentiho a Luisy Feridy (oba byli na konci války popraveni), samozřejmě i tady hrála Elisa Cegani. Blasetti se nijak nesnažil zakrývat, že film byl natočen ve stejných dekoracích a s totožnými kostýmy jako o něco starší ŽELEZNÁ KORUNA (Il corona di ferro, 1940), která se do historie italské kinematografie zapsala nezvyklým užitím pohádkových motivů; za tento film obdržel Mussoliniho pohár na festivalu v Benátkách. Posledním Blasettiho filmem natočeným za války byl ÚSTAV GRIMALDI (Nessuno torna indietro, 1945), který byl realizován již v roce 1943, ale do kin se dostal až po skončení války. Právě razantní změna situace v celé Evropě způsobila jen malý zájem diváků, přestože se v tomto případě jednalo o unikátní přehlídku všech tehdejších filmových ženských hvězd. Po válce se Blasettimu podařilo vymanit se z pozice propagátora fašismu a pokračoval v další práci, jako organizátor a filmový teoretik se mimo jiné zasazoval o rozvoj národní kinematografie a omezení americké expanze na italský filmový trh. Jeho sklon k velkolepým podívaným dokládá historický film FABIOLA (1949) natočený ve francouzsko-italské produkci, svými dalšími filmy jako JINÉ ČASY (Altri tempi, 1952) a NAŠE ČASY (Tempi nostri, 1953) naopak stál u zrodu žánru povídkových filmů, které pak v následujících dvaceti letech byly velmi populární v celé Evropě. V mezinárodním měřítku zaujal také filmem PRVNÍ PŘIJÍMÁNÍ (Prima comunione, 1950), který mu vynesl Stříbrnou stuhu od Italského syndikátu filmových novinářů a nominaci na Zlatého lva na festivalu v Benátkách. Poslední Blasettiho filmy z padesátých a šedesátých let měly sice sestupnou tendenci jak v uměleckých kvalitách, nadále se ale těšily přízni diváků a pomáhaly budovat popularitu hvězd jako Sophie Loren a Marcella Mastroianniho (ŠKODA ŽE JE TO TAKOVÁ POTVORA – Peccato che sina una canaglia, 1954; ŠTĚSTÍ BÝT ŽENOU – La fortuna di essere donna, 1955). Poslední výrazný úspěch zaznamenal s komedií JÁ, JÁ, JÁ… A TI DRUZÍ (Io, io, io… e gli altri, 1966), tentokrát v hlavní roli s Ginou Lollobrigidou, která mu vynesla ocenění za nejlepší režii v udílení cen Davida di Donatello. Několik let po válce režíroval Alessandro Blasetti i v divadle, později se stal jedním z průkopníků nového média – televize, kde se věnoval natáčení dokumentů. V roce 1967 byl Blasetti předsedou poroty na filmovém festivalu v Cannes, v pozdějších letech sbíral ocenění za celoživotní dílo, například Zlatého lva v roce 1982 na festivalu v Benátkách. Mezitím získal při příležitosti osmdesátých narozenin velkokříž Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1980). Alessandro Blasetti zemřel v Římě 1. února 1987 ve věku 86 let.