Beatrice Mancini

Italská herečka Beatrice Mancini měla ambice stát se velkou filmovou hvězdou, měla ale smůlu na stereotypní role, takže její krásná tvář vymizela z povědomí diváků již s koncem druhé světové války. Pocházela z Říma a své vlastní jméno Bice Mancinotti později upravila do lépe znějícího uměleckého pseudonymu Beatrice Mancini. Jako mladá dívka propadla počátkem třicátých let okouzlení filmem a navštěvovala četné konkurzy. V sedmnácti letech nakonec uspěla a byla obsazena do velké role filmu PÍSEŇ ZEMĚ (Il cantico della terra, 1935), který je však dnes i v Itálii prakticky neznámý. V roce 1937 začala Beatrice Mancini studovat herectví na Národní akademii múzických umění v Římě, krátce nato ji zviditelnila role přítelkyně jednoho z hlavních hrdinů ve válečném filmu HRDINNÝ PILOT (Luciano Serra pilota, 1938), který byl v roce 1938 na festivalu v Benátkách oceněn nejvyšší trofejí, Mussoliniho pohárem. V témže roce se pak mihla i v historickém filmu SOUBOJ NÁRODŮ (Ettore Fieramosca, 1938). Počátkem čtyřicátých let se Beatrice Mancini spolu s dalšími studenty divadelní akademie zúčastnila úspěšného turné po Itálii, tehdy se také stala vytíženou filmovou herečkou. Středně velké role hrála v historických životopisných příbězích (CARAVAGGIO – Caravaggio, il pittore maledetto, 1941; RITA DI CASCIA, 1942) i v dramatech ze současnosti (VLAK ČERVENÉHO KŘÍŽE – Il treno crociato, 1943; TŘIKRÁT ROZVEDENÁ - L´uomo del romanzo, 1943), některé její filmy byly tehdy uvedeny i v českých protektorátních kinech. Jejím údělem se staly postavy slušně vychovaných dívek s příkladným charakterem, v této poloze ovšem neměla šanci prokázat své herecké schopnosti. Poválečný nástup neorealismu a odklon od dosavadní fašistické produkce i s jejími hvězdami zlikvidoval po roce 1945 kariéru řady dosud populárních hereček, což se týkalo i Beatrice Mancini. Ta po válce vstoupila do divadelní společnosti Umberta Melnatiho a před kameru se dostala až po osmi letech v několika menších rolích. Větší příležitosti jí přineslo až válečné drama NEPLAČ, KRÁSKO (Bella non piangere, 1955) a příběh z prostředí parašutistů BLESKOVÁ DIVIZE (Divisione Folgore, 1955). V pouhých čtyřiceti letech uzavřela svou filmografii epizodní rolí jeptišky v komedii LÁSKA A MALÉRY (Amore e guai, 1958). Krátce po své poslední roli ve filmu opustila i divadlo a počátkem šedesátých let odešla do soukromí. Zemřela v Římě 1. března 1987 ve věku 69 let.