Antonio Centa

Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století byl Antonio Centa velmi populárním italským hercem a jeho doménou byly role romantických milovníků, po druhé světové válce jeho význam značně poklesl, i když i později dostal zajímavé role v několika významných filmech. Narodil se v městečku Maniago v severní Itálii, během první světové války se jeho rodina přestěhovala do Ferrary. Centa původně pracoval ve výrobě keramiky, v tomto oboru hledal koncem dvacátých let štěstí i v severní Americe, ale později se vrátil do Itálie. Víceméně náhodou se v polovině třicátých let dostal k filmu a debutoval menší rolí v Righelliho dramatu SVĚTLO SVĚTA (La luce del mondo, 1935), širší pozornost mu vynesla postava poručíka Ludoviciho ve filmu BÍLÁ ESKADRONA (Squadrone bianco, 1936), který byl na festivalu v Benátkách oceněn jako nejlepší snímek. Antonio Centa neměl sice odbornou průpravu k herectví, disponoval ale přirozeným projevem před kamerou, jeho silnou stránkou byl samozřejmě i fotogenický zjev, který jej rychle katapultoval mezi dobové idoly. Do začátku druhé světové války stihl Antonio Centa natočit patnáct filmů, v nichž hrál vesměs hlavní role a jeho partnerkami byly největší ženské hvězdy té doby. Obletovaným donchuánem se stal například v nenáročném filmu BALETKY (Ballerine, 1936), který v Itálii natočil český režisér Gustav Machatý. Z několikeré spolupráce s režisérem Guido Brignonem stojí za zmínku film POD JIŽNÍM KŘÍŽEM (Sotto la croce del sud, 1938), kde hrál s Doris Duranti. S touto slavnou kráskou pak vytvořil pár ještě v romantickém filmu RYTÍŘ Z KRUJI (Il cavaliere di Kruja, 1940). Dvakrát točil také s Maxem Neufeldem, v jeho filmu BÁL NA ZÁMKU (Ballo al castello, 1939) po jeho boku stála začínající Alida Valli. S několika velkými dramatickými rolemi Antonia Centy se za války mohli seznámit i diváci v českých protektorátních kinech. Uveden byl u nás například titul V ZÁŘI REFLEKTORŮ (Fari nella nebbia, 1942). V příběhu partnerského trojúhelníku se tady Centa o hereckou slávu podělil s Fosco Giachettim, což se týkalo i jejich předešlého společného filmu VÝSTŘEL (Un colpo di pistola, 1942) natočeném na motivy literární předlohy A. S. Puškina. V historických kostýmech to Centovi ostatně slušelo i v několika dalších filmech. Po válce ubylo příležitostí, poklesl i význam Centových rolí. Ve Fredově filmovém zpracování osudů slavného Casanovy ztvárnil bratra hlavního hrdiny (TAJEMNÝ RYTÍŘ – Il cavaliere misterioso, 1948), ve stejném roce pak vytvořil velkou roli v Mattoliho adaptaci divadelní hry ASSUNTA SPINA (1948). Z jeho dalších - tentokrát již výhradně vedlejších rolí – si připomínku zaslouží postava vedoucího pracovního tábora ve slavném francouzském filmu MZDA STRACHU (Le salaire de la peur, 1953) režiséra H. G. Clouzota. Jako stárnoucí svůdník se snažil získat přízeň mladé dívky Eleny (Léa Massari) v Risiho filmu TĚŽKÝ ŽIVOT (Una vita difficile, 1961). Se stále většími časovými rozestupy pak odehrál ještě několik dalších partů, na počtu 45 rolí uzavírá jeho filmografii drama GENERACE ONÉ DOBY (Giovinezza, giovinezza, 1969). Antonio Centa si celou kariéru přísně chránil své soukromí a ani v dobách největší slávy neodhalila bulvární média žádné podrobnosti z jeho života mimo záři filmových reflektorů. Po ukončení svých hereckých aktivit se od konce šedesátých let stále častěji vracel do měst, kde strávil dětství a mládí a žil v Maniagu a ve Ferraře. Jedna z cest mezi těmito dvěma zásadními destinacemi jeho vyrůstání i stáří se mu o Velikonocích 1979 stala osudnou. 19. dubna 1979 zahynul Antonio Centa nedaleko Roviga při autonehodě.