Goffredo Alessandrini

Italský režisér Goffredo Alessandrini propůjčil svůj talent do služeb propagace fašismu, což mu ve 30. a 40. letech vyneslo několik festivalových cen, byl ale také tvůrcem filmů tzv. éry bílých telefonů, proslul i svým soukromým vztahem se dvěma slavnými herečkami. Pocházel z rodiny architekta, který působil v různých zemích, mimo jiné v Egyptě, což také vysvětluje Alessandriniho rodiště v Káhiře. Studoval v Londýně a první zkušenosti s filmem získal prací pro americkou společnost MGM v Hollywoodu, kam odcestoval koncem dvacátých let. Po návratu do Itálie se spojil s významným režisérem Alessandrem Blasettim a jako asistent režie se podílel na jeho dvou filmech z přelomu němé a zvukové éry (SLUNCE - Sole, 1929; MATKA ZEMĚ - Terra madre, 1930). Jako svůj režijní debut realizoval Alessandrini komedii SEKRETÁŘKA (La segretaria privata, 1931). Příběh o chudém děvčeti, které najde štěstí v náruči svého zaměstnavatele, měl předlohu v maďarské operetě Istvána Bekeffyho a v roce 1931 byl v různých obměnách natočen v několika evropských zemích. Nijak náročná podívaná uvedla do širšího povědomi začínající herečku Elsu Merlini a dnes je film vnímán jako předchůdce italské filmařské éry bílých telefonů. Podobného ražení byl i další Alessandriniho film DRUHÁ B (Seconda B, 1934) o vztahu studentky a profesora. Film přinesl slávu začínající Marii Denis a Alessandrini obdržel Zvláštní cenu na festivalu v Benátkách. Nenáročné publikum pak Alessandrini nasytil ještě romantickou komedií ŽENA MEZI DVĚMA SVĚTY (Una donna tra due monti, 1936) v hlavních rolích s Isou Mirandou a českým houslistou Vášou Příhodou. Mezitím se v roce 1935 oženil s později významnou herečkou Annou Magnani (1908-1973), jíž pak svěřil menší roli ve filmu KAVALÉRIE (Cavalleria, 1936). Prvním filmem, který pod rouškou obrazu hrdinství italských pilotů nepřímo oslavoval fašistický režim, byl titul HRDINNÝ PILOT (Luciano Serra pilota, 1938), nad jehož vznikem měl dohled Mussoliniho syn Vittorio. Film byl především mimořádným úspěchem tehdejšího idolu žen Amedea Nazzariho a Alessandrini za něj získal prestižní Mussoliniho pohár na festivalu v Benátkách. Tuto cenu pak obdržel i za svůj další film, životopisný příběh italského duchovního-misionáře v severní Africe ABBUNA MESSIAS (1938), který byl později ale zavržen jako pokus uměleckou formou ospravedlnit italskou okupaci Etiopie. V osobní rovině měl pro Alessandriniho význam film SKLENĚNÝ MOST (Il ponte di vetro, 1940), při jehož natáčení se seznámil s nadějnou herečkou Reginou Bianchi (*1921). Ta se pak stala jeho celoživotní partnerkou a měli spolu dvě dcery; s Annou Magnani se rozešel již předtím, rozvedli se ale až v roce 1950. Svým dalším filmem CARAVAGGIO (Caravaggio, il pittore maledetto, 1941) se pokusil o historický životopisný žánr (v titulní roli opět Amedeo Nazzari). S velkými náklady pak v roce 1942 realizoval dva na sebe navazující filmy MY ŽIJÍCÍ (Noi vivi, 1942) a SBOHEM, KIRO! (Addio, Kira!, 1942), které sice Mussoliniho režim nejprve schválil vzhledem k protikomunistickému vyznění, když se ale ukázalo, že příběh útočí na jakýkoliv totalitní režim, byly staženy z distribuce. Otevřenou propagací fašistického režimu byl výpravný válečný film DŽARABUB (Giarabub, 1942), jehož název vycházel ze jména stanoviště italské armády v Libyi. Koncem války se Alessandrini snažil uplatnit dvěma nenáročnými veselohrami, po roce 1945 se ale musel dočasně vzdát dalších aktivit - pro tvůrce propagandistických filmů nebylo v době expanze neorealismu místo. Znovu se prosadil až zdařilou adaptací významného románu Eugena Sue VĚČNÝ ŽID (L'ebreo errante, 1948) s Vittoriem Gassmanem v hlavní roli. Nejenom že měl film velký úspěch v kinech (viděly jej tři milióny diváků), ale především vrátil Alessandriniho mezi uznávané filmové tvůrce. Dalším velkým úspěchem měl být historický film ANITA GARIBALDI (Camicie rosse, 1952) s životním příběhem manželky slavného italského revolucionáře. Do titulní role obsadil svou bývalou manželku Annu Magnani, protože se ale při natáčení neshodli, Alessandrini roztočený film nedokončil a režii pak převzal jeho asistent Francesco Rosi. Jako dohlížející supervizor se Alessandrini podílel na dvou filmech jiných režisérů, na přelomu 50. a 60. let pak působil v Argentině, kde natočil tři filmy. Po návratu do Itálie se pak jako herec malých rolí objevil ve dvou filmech (například v povídkovém snímku TŘI TVÁŘE - I tre volti, 1965). Goffredo Alessandrini zemřel v Římě 16. května 1978 ve věku 73 let.