Lila Kedrova

Oscarová herečka Lila Kedrova je známá především z francouzských filmů, největší slávu jí ale přinesl americký snímek ŘEK ZORBA (1964). Lila Kedrova se narodila v ruském Petrohradě na konci první světové války jako Jelizaveta Kedrova (respektive Elisabeth Kedroff), matka byla členkou petrohradské opery, hudbě se věnoval i otec. Rodina v roce 1928 uprchla před bolševiky do Německa a nakonec se usadila se ve Francii. Během dobrodružného útěku přišla Lila Kedrova o své osobní doklady, což jí později umožnilo mlžit ohledně svého skutečného věku. Ve Francii pokračovala ve svém hudebním vzdělání (hrála na klavír), nedlouho nato poprvé okusila herectví a počátkem třicátých let účinkovala v putovní divadelní společnosti Moskevské divadlo, jež aplikovalo Stanislavského metody. Debutem před kamerou pro ni byla nevelká role Iriny ve filmu ULTIMÁTUM (Ultimatum, 1938), který se vracel k událostem na počátku první světové války, mezitím Lila Kedrova studovala také herectví. Po dobu druhé světové války měla Lila Kedrova jako Ruska v Němci okupované Francii ztížené možnosti uplatnění, k plnému pracovnímu nasazení se mohla vrátit až v roce 1945 a hned zaujala v Bratrech Karamazových na scéně Théâtre de l'Atelier. Později vystupovala i na dalších jevištích a mezi blízkými spolupracovníky se začal častěji objevovat divadelní režisér Pierre Valde (1907-1977), který se pak stal jejím manželem. K filmu se Lila Kedrova vrátila až v polovině padesátých let, a to nejen ve Francii, ale také v Německu nebo Itálii, zvláštní pozornost si zasluhuje španělský psychologický příběh HLAVNÍ TŘÍDA (Calle mayor, 1956), který byl oceněn na festivalu v Benátkách. Mezitím dostala několik zajímavých příležitostí i ve Francii a hrála například ve filmech BUDOUCÍ HVĚZDY (Future vedettes, 1955) nebo MILENCI Z MONTPARNASSU (Les amants de Montparnasse, 1958). Kritici ocenili její výkon v divadelní hře Razzia sur la chnouf, která byla převedena na filmové plátno s názvem KDYŽ JE V PAŘÍŽI NOC (Razzia sur la chnouf, 1955). Jako typově zajímavá herečka budovala Lila Kedrova svou uměleckou kariéru souběžně v několika evropských zemích, zlomová ale pro ni byla nabídka na roli Hortense v americko-britském filmu ŘEK ZORBA (Zorba the Greek, 1964), kde stanula po boku Anthonyho Quinna. Z několika oscarových nominací byla úspěšná právě Lila Kedrova, která získala sošku za vedlejší roli a mimo jiné to pro ni znamenalo další nabídky z Hollywoodu, za roli Hortense byla nominována také na Zlatý glóbus a cenu BAFTA. Opět s Anthony Quinnem hrála ve filmu URAGÁN NA JAMAJCE (A High Wind in Jamaica, 1965), ve vedlejší roli polské aristokratky na útěku se pak objevila po boku Paula Newmana ve špionážním dramatu ROZTRŽENÁ OPONA (Torn Curtain, 1966) od Alfreda Hitchcocka. Ačkoliv svou první roli v americkém filmu získala přes chabou znalost angličtiny, již koncem šedesátých let hrála v angličtině i divadlo v Londýně. Tady se také seznámila s kanadským režisérem Richardem Howardem (*1929), který se v roce 1968 stal jejím druhým manželem. I když od konce šedesátých let žila Lila Kedrova se svým druhým manželem v Kanadě, nadále točila v Evropě, objevila se například v americko-francouzském filmu NÁJEMNÍK (Le locataire, 1976), z jejích posledních známějších prací ve Francii můžeme uvést filmy jako SVĚTLO ŽENY (Le clair de femme, 1979) nebo komedii SUKNIČKÁŘ (Le cavaleur, 1979). Příležitostně se vracela i na francouzská divadelní jeviště, velkým triumfem byla zopakovaná role Hortense v muzikálové podobě Řeka Zorby prezentované na Broadwayi. Znovu jí tato úloha vynesla ocenění, tentokrát divadelní cenu Tony Award. Od počátku osmdesátých let se Lila Kedrova objevovala před kamerou již jen sporadicky, poslední výraznější kreaci předvedla v postavě potřeštěné babičky hlavního hrdiny v americké komedii PRIMA DĚVČATA (Some Girls, 1988). Úplně naposledy hrála matku v italském filmu PŘÍŠTĚ OHEŇ (La prossima volta il fuoco, 1994). Do této doby užívala Lila Kedrova pro soukromý pobyt své domy v Torontu a Paříži, v důsledku postupující Alzheimerovy choroby se ale během devadesátých let zcela stáhla do ústraní a nadále se zdržovala na svém dalším sídle v Saulte Ste. Marie v Kanadě. Tady také zemřela 16. února 2000 následkem srdeční slabosti.