Catherine Lachens

V uměleckých aktivitách francouzské herečky Catherine Lachens převažovalo dříve divadlo, nyní sochařství, na svém kontě má ale i devadesát filmových a televizních rolí, díky sekundování velkým hvězdám se s ní mohli seznámit i čeští diváci. Pochází z Paříže a její profesní životopisy začínají kuriózní zmínkou o tom, že v polovině šedesátých let cestovala rok a půl stopem po Evropě. Herectví studovala nejprve soukromě v letech 1968-1971, nakonec nastoupila na pařížskou Národní konzervatoř, a i když byla nadějnou studentkou, školu nedokončila (zaujala například v Kafkově Zámku realizovaném v rámci konzervatoře). Po odchodu z konzervatoře vystřídala několik zaměstnání, brzy ale dostala první nabídky k filmování. Poprvé stála před kamerou v roce 1972, výrazněji na sebe upozornila po boku Alaina Delona rolí impulzívní prostitutky Jenny ve filmu POVÍDKA O POLICAJTOVI (Flic Story, 1975) režiséra Jacquse Deraye. S Derayem a Alainem Delonem pak natočila ještě film GANG (Le gang, 1977), mezitím začala spolupracovat s dalším významným režisérem G. Lautnerem a hrála ve dvou Belmondových filmech, například v kriminálce POLICAJT NEBO ROŠŤÁK (Flic ou voyou, 1979) vytvořila v roli Simone Langloisové manželský pár s Michelem Beaune. Zaznamenat jsme ji mohli i po boku Pierra Richarda v úloze řidičky náklaďáku v komedii JSEM NESMĚLÝ, ALE LÉČÍM SE (Je suis timide, mais je me soigne, 1978). Obecně se dá říci, že v sedmdesátých letech byla Catherine Lachens vytíženou filmovou herečkou, točila několikrát ročně a uznávaní režiséři jí svěřovali různorodé vedlejší role lehkomyslných prostitutek, podváděných manželek, vášnivých milenek i afektovaných bohatých žen. Mezitím od počátku 70. letech hrála i v divadle, příležitostně se objevovala také v televizi. Později se v menších rolích objevila ve filmech zasazených do nedávné historie (BANKÉŘKA – La banquière, 1980; KREV TĚCH DRUHÝCH – Le sang des autres, 1984). Od počátku devadesátých let se ve filmech objevovala již jen výjimečně, častěji ji ale francouzští diváci mohli vídat v televizních seriálech. V pařížských divadlech i mimo hlavní město nadále účinkovala také v divadle, hrála osvědčenou klasiku (Molière, Racine), oblíbený komediální repertoár (Labiche, Feydeau) i modernu (Ionesco). I když se v posledních letech objevila například v několika krátkých filmech, žije spíše již v soukromí, věnuje se sochařství a své dílo prezentovala již na několika výstavách. Před filmovou kamerou stála po bezmála desetileté odmlce naposledy v roce 2013 (LES BEAUX JOURS, 2013), mimo všechny uvedené aktivity proslula také jako recitátorka a interpretka uměleckého přednesu slavných literárních děl.