Karel Černoch

ČERNOCH Karel (1943 - 2007) 27. prosince 2007 mi zemřel kamarád, zpěvák Karel Černoch. Když jsem byl toho dne, kdy se zpráva o jeho odchodu dostala na veřejnost, požádán jedním deníkem, abych zavzpomínal na naši spolupráci, vybavila se mi okamžitě celá řada plánů a písniček, které nás kdysi po dobu několika let úzce spojovaly. Zrovna jsem dotočil předsilvestrovský rozhlasový pořad Padesátník, v němž jsem k povídce Miroslava Horníčka o ušním bubínku připojil písničku Ušní bubeníček: "Bubeníček v oušku Dneska celý den Má nějakou zkoušku Tluče na buben Na bubínek ušní v rytmu rámusí Jdu ulicí Dušní Kde se nedusí Spánky už mě bolí Kéž by přestal hrát Bubeníčka holí Přetáhl bych rád Bubeníček v oušku Dneska celý den Má nějakou zkoušku Tluče na buben!" Napsali jsme ji s Karlem v jednom rozverném odpoledni před třiceti lety. Ani ve snu by mě koncem roku 2007 nenapadlo pomyslet na to, že už spolu v životě žádnou písničku nenapíšeme... Dneska smutně počítám, kolik z těch společných písní se vlastně nakonec dostalo mezi posluchače:Jedny nervy mám, Napůl zlodějem, Víš, je to prosté, Drahá žena, Půl párku jinak, Sedmdesát osm otáček, Dárek-blues, Ušní bubeníček, Restaurace Na růžku a ta, podle níž pojmenoval své album z roku 1980 - Srdce z plíšku. Největší radost jsme však měli z mnohadílné básně Motýl, který přeletěl oceán. Karel k ní napsal nádhernou hudbu a celou (7 stránek strojopisu) se naučil nazpaměť. Jednou jsem ho v Šemánovicích vyzkoušel před publikem a on ji po více jak dvaceti letech dokázal zazpívat - od začátku až do konce! Ta báseň, vlastně už šanson, začínal původně slovy "Dnes je mi rovných třicet let..." Ano, tolik nám bylo, když ji Karel zhudebnil. Jenomže na žádnou chystanou desku se tak dlouhá píseň nedostala. Její délka, blížící se k 10 minutám, odrazovala jak nakladatele, tak i televizní či rozhlasové dramaturgy. Našli se i tací, kteří shledávali ideové závady v textu. Nebo šlo o výmluvy? Nevím... Kdysi jsem vystupoval na jedné estrádě pro děti v brněnské zoologické zahradě. Účinkoval tam rovněž komik Jiří Wimmer. Zůstávali jsme tehdy v Brně přes noc a u společné večeře jsme zničehožnic začali rozvíjet dialog, při kterém společnost kolem nás řvala smíchy. Začali jsme se totiž mezi sebou dorozumívat nesmyslnou němčinou. Jirka se ptal na to, co dělá můj "brot" (míněn tím bratr, nikoliv chleba), a když jsme volali na vrchního "Herr Ober", předstírali jsme, že nás děsí jeho obří výška. Jirkovi při každé takové ptákovině jiskřila očička a navrhoval, abychom spolu v budoucnu vymysleli nějakou scénku. Řekl jsem mu, že jsem se sice náramně bavil, ale že být hercem není mou ctižádostí. Mrzelo ho to, ale ukázalo se, že se tím netrápil. Jednoho dne se objevil v televizi ve společnosti bezradně vyhlížejícího Karla Černocha. "Karle, styďte se!" káral ho a peskoval. A Karel, aniž by věděl, za co se má stydět, se stydět snažil. Zrodila se komická dvojice, po jaké Jiří Wimmer toužil. A Karel Černoch měl z té náhody až dětinskou radost. Miloval humor, rád se smál, rád bavil lidi. Naše společná láska byl svět filmu. S filmem měl Karel hodně společného. Málokdo například ví, že celých deset let (od roku 1959) pracoval jako rekvizitář Filmového studia Barrandov. Traduje se, že když ho tam začátkem šedesátých let zaslechl prozpěvovat a brnkat na kytaru Jan Werich, řekl mu tehdy: "Poslyšte, vy byste měl zkusit zpívat lidem na jevišti." V roce 1968 se Karel Černoch také poprvé objevil před filmovou kamerou - tehdy ještě pouze jako muzikant. Film byl hudební a jmenoval se Bylo čtvrt a bude půl. V roce 1971 se už objevuje v dramatické roli, kterou mu ve filmu Petrolejové lampy svěřil režisér Juraj Herz. V dalších filmech (např. Skřivánčí ticho či Holčičky na život a na smrt) dostával jen role epizodní, zato větších příležitostí se mu začalo dostávat v televizi, v pohádkách Co takhle svatba, princi? (1985) anebo Ať přiletí čáp, královno! (1987). Nu a pak přišla konečně ta slavná éra zvaná Možná, že přijde kouzelník a s ní spolupráce s Jiřím Wimmerem... Končím tuto svou vzpomínku upřímným konstatováním: Karel Černoch byl jednou z hvězd mého života! (leden 2008) Na podzim 2013 vyšlo v Supraphonu k nedožitým 70. narozeninám Karla Černocha album "Písničky potichu". Sestavila ho Karlova dcera, Tereza Černochová, z málo známých či zcela neznámých nahrávek, zachycujících zpěváka bez rockového nebo bigbandového doprovodu, jen s kytarou či malou partou. Je to vlastně písničkářská deska. Kromě občasné malé kapelky zazní jen hlas, kytara a slova. Na albu se objevila mj. i zhudebněná báseň Motýl, který přeletěl oceán, kterou její skladatel a interpret Karel Černoch zahrál při veřejném vystoupení v Šemanovicích po více jak třech desítkách let od jejího vzniku. Dostal jsem za úkol napsat do bukletu cédéčka o Karlovi nějakou vzpomínku. Tak jsem napsal a dopadlo to takhle: Trápil jsem se několik dní nad úkolem napsat do tohoto bukletu pár řádek, ve kterých bych příznivcům Karla Černocha sdělil něco o něm samotném, nebo něco o našem vzájemném vztahu, nebo pouze něco o mém vztahu k němu? Byl jsem bezradný a smutný. Smutný z toho, že už se nedoví, co jsem k němu v životě cítil. (Ačkoliv - nedoví? Co my víme o životě po životě?) Nakonec jsem se rozhodl pro následující otevřený dopis - lépe se píše člověku přítomnému, byť už třeba jen duchem? Milý Karlíku, tak ten náš Motýl konečně přeletěl nejen oceán, ale i nepřízeň svého osudu, a přistál konečně i na gramofonové desce (to zní líp, než "zvukový nosič", viď?) Když jsme ho spolu napsali, bylo nám krátce po třicítce a Tys ho tehdy radostně odnesl do Pantonu s tím, že chceš aby tvořil závěr Tvého tehdy chystaného alba. Vrátil ses otrávený. Prý je ta píseň příliš dlouhá a nehodící se. Uplynula nějaká doba Já zatím s tou maxi-básní vyhrál celostátní literární soutěž GENERACE 75 a Ty sis její první verš upravil z "Dnes je mi rovných třicet let" na "Dnes je mi rovných pětatřicet let". Chtěl jsi Motýla nahrát nikoliv na desku, ale v televizi. Bylo Ti řečeno to, co se ostatně dramaturgii nejlépe hodilo: Píseň je příliš dlouhá. Tou dobou mi onen Motýl vyšel ve sborníku Mladé fronty, který měl název JEN JEDNOU PONEJPRV a podtitul "Almanach nejmladší české poezie". Báseň o motýlovi, který přeletěl oceán, byla zařazena až ke konci knížky, protože jsem byl už tou dobou z těch "nejmladších" autorů jedním z nejstarších. Ale nevzdávali jsme to, viď? Přišel jsi s tím, že by se první verš textu mohl pozměnit na "Dnes je mi rovných čtyřicet" a natočit to v rozhlase. Jenomže v rozhlase našeho Motýla nechtěli, i kdyby sis deset let ubral - prý je píseň moc dlouhá. Po létech jsi mi opatrně řekl, že zpívat o tom, že ti už bude pomalu "rovných padesát let" a zpívat, že "jako jindy v šedém svetru objevovat jdu všední svět co začíná už cestou k metru" Ti připadá poněkud nepříhodné. To jsem opravdu musel uznat. A tak se stalo, že jsme se potichu, každý zvlášť, s Motýlem, který přeletěl oceán, nadobro rozloučili. Domníval jsem se, že jsi ho vymazal z paměti nejen vlivem přibývajících let, ale především vlivem návalu dalších nových a nových písní, které jsi "nabíral" do svého repertoáru od mnoha dalších autorů. Jednoho dne se ovšem přihodilo něco, co zapříčinilo, že Ti dneska dodatečně kamsi píši tento dopis: V roce 1997 jsem s Tebou natáčel v Šemanovicích u Kokořína veřejnou rozhlasovou nahrávku pořadu Nostalgické muzeum zábavy. Vyptával jsem se Tě tehdy na Tvé dětství, na zážitky z různých etap Tvého života, svým suchým humorem jsi byl nesmírně vtipný, publikum se smálo, pak jsi při kytaře zazpíval nějakou písničku a pojednou - aniž bychom byli na něčem takovém domluveni - Tě napadlo zavzpomínat na píseň Motýl, který přeletěl oceán. Přiznám se, že jsem nevěřil tomu, že bys mohl být schopen zazpívat ji celou zpaměti. Ale Ty, až na jeden nepatrný výpadek, jsi ji celou zazpíval!! Nebudu popisovat pocity, jaké jsem po celé ty dlouhé minuty prožíval. Je jasné, že to byly pocity dojetí. Ale ten aplaus, který následoval, mluvil za vše. Nevím, zda to byl Pánbůh anebo Náhoda, že Tě tenkrát napadlo zničehožnic "rekonstruovat" to naše dávno zapadlé dvaadvacetileté "dítko", ale nebýt onoho okamžitého nápadu, je jisté, že už by nikdy nespatřilo světlo světa. Od té doby uplynulo dalších patnáct let a ejhle: Motýl, který přeletěl oceán, zatřepotal opět křídly, aby se odpočatý rozletěl na další, nyní už trvalou pouť. Nejen za to jsem Ti neskonale vděčný a moc Ti v duchu děkuju! Mimochodem - máš tam pro mne nahoře nějakou pěknou muziku? Tvůj Ondřej (podzim 2013) Ondřej Suchý, http://www.semanovice.cz/znami.