William Faulkner

Nejvýraznější osobnost americké jižanské literatury. Pravnuk legendárního konfederačního důstojníka, politika a spisovatele v jedné osobě. Sám se za první světové války napodruhé dostal k letectvu; povedlo se mu to až v kanadské armádě, kde musel předstírat, že je Brit - odtud U v jeho příjmení. Bojové akce se však už zúčastnit nestihl. Se svou vlastní tvorbou začal ve dvacátých letech. Nejprve se zkoušel přidat ke ztracené generaci. Pak mu ale kolega Sherwood Anderson poradil, aby těžiště zájmu přenesl do rodného kraje na severu státu Mississippi. Faulknerovo vrcholné tvůrčí období spadá do let 1929 - 36. V jeho průběhu, aby si přivydělal, působil krátce v Hollywoodu, kde opravoval scénáře. Do americké literatury vnesl metodu proudu vědomí. Na rozdíl od jejího prvního tvůrce Jamese Joyce - slovního hračičkáře - Faulkner experimentuje především s větou, její délkou a jejím rytmem. Zároveň je přinejmenším spolutvůrcem žánru jižanské gotické prózy. Literární věhlas přišel až po druhé světové válce. Přispěla k němu antologie The Portable Faulkner, redigovaná kritikem Malcolmem Cowleym, a později Nobelova cena (1949, předána 1950). Faulkner se však úzkostlivě vyhýbal publicitě, i za cenu hrubosti k některým lidem, jimž mohl a měl naslouchat. Dál žil a psal na své usedlosti Rowan Oak u mississipského městečka Oxfordu. Dobrovolnou izolaci několikrát prolomil na přání milované jediné dcery Jill. Ta jej například přiměla, aby přijal pozvání na univerzitu v Naganu. (Tou dobou muselo být velkou výjimkou, že japonská instituce hostila Američana). Přestože jeho romány ze sklonku života nedosahují hodnoty vrcholných próz, nechybí jim poselství. Dalšího domácího uznání se spisovatel dočkal v podobě dvou Pulitzerových cen - za romány Báj (1954) a Pobertové (1962). V červenci roku 1962 utrpěl pád z koně. Během následné hospitalizace podlehl srdečnímu infarktu. K jeho úmrtí v nedožitých pětašedesáti letech bohužel přispěla i dlouhodobá závislost na alkoholu. O to víc ohromují výsledky jeho tvorby, na niž navázala celá řada dalších prozaiků (z autorů filmových předloh například Cormac McCarthy). Ti všichni v něm vidí inspirátora, a zároveň se jejich moudrost projevuje v tom, že se mu nesnaží vyrovnat.