Otto Katuša

Otto Katuša absolvoval studium režie na bratislavské Vysoké škole múzických umění a do svého prvého profesionálního působiště nastoupil do žilinského Divadla Petra Jilemnického. Katuša více než deset let pracoval i jako režisér činohry košického Státního divadla, kde zaznamenal významné výsledky v oblasti vážné dramatiky a jeho režijní koncepce adaptovaných inscenací se vyznačovaly smyslem pro soulad mravní naléhavosti s individuálními lidskými osudy, ponorem do psychiky jednotlivých postav a zdůrazněním jejich vývojových črt. Katuša výše uvedené dokázal jak v klasických dílech, ke kterým lze zařadit Rollandovu Hru o lásce a smrti; Lermontovovu Maškarádu nebo Shakesperaova Romea a Julii či v hrách současného, respektive moderního repertoáru jako bylo Casonovo Stromy umírají vstoje nebo Mrožkovo Tango. Vrcholem Katušovy práce pro košické divadlo je dodnes uváděna jeho adaptace Millerovy hry Smrt obchodního cestujícího. Když koncem 6o. let Katuša zakotvil na Nové scéně Slovenského národního divadla Bratislava, zvýraznil se jeho sklon ke komediálnímu žánru a tragikomediím, jak to dokázal u nastudování Nestroyova Talismanu nebo Goldoniho Rozmarné ženě. V některých ze svých režijních prací se Katuša pokusil odstranit rozdíl mezi vážností a komikou, navíc se snažil dát i přednost komické situaci před komickým charakterem konkrétní figury. Z uvedených důvodů je více než patrné a logicky celkem i pochopitelné, že se Katuša se svou orientací na komediální repertoár dostal do širšího povědomí jak odborníků, tak obyčejných návštěvníků divadel. Přestože byl Katuša režisérem odlehčenějšího žánru, čas od času nastudoval i dramatické hry, mezi nimž se programově zaměřoval především na současné domácí i zahraniční autory. Velkou míru na úspěchu Katušových inscenací mělo i kladení důrazu na nevtíravé, ale přitom efektní výsledné scénografické řešení, jak tomu bylo například v Horváthových Povídkách z vídeňského lesa nebo v případě Nashova Obchodníka s deštěm. V práci pro jeviště se Katuša nevyhýbal ani nejmenším návštěvníkům a proto v jeho rozsáhlé režijní divadlografii najdeme i několik pohádek a neodmítal ani možná hostování na oblastních scénách, díky čemuž mohl některé hry během svého uměleckého působení nastudovat v rozdílném obsazení vícekrát. O věhlasu Katušova inscenačního ztvárňování se proto přesvědčili jak v banskobystrickém Divadle Josefa Gregora Tajovského, tak v Divadle Slovenského národního povstání Martin. V celkovém souhrnu režijního odkazu O. Katušy je nutné vyzdvihnout nejenom jeho touhu jít vstříc divácké zálibě v komediích, ale zároveň zdůraznit i fakt, že přitom současně výrazně obohacoval herecký rejstřík a výrazový registr jak známých, tak oblastních umělců. Otto Katuša nebyl zdaleka jenom divadelním režisérem, neboť hojně spolupracoval s filmem televizí. Jedním z prvních Katušových filmů je drama Karel Ketzer po kterém následovala dnes již kultovní komedie Jak se Štrbané s Važťanmi o býka Šándora pasovali. Mnoho z filmů O. Katušy se dnes již řadí do Zlatého fondu, jako například komedie Kalhoty nebo drama Pohlednice z Benátek, jejíž kvality si předtím vyzkoušel na divadle. Za zmínku v režijní filmografii O. Katušy určitě stojí také jeho adaptace Cervantesovy hry O všetečném zvědavcovi, která balancuje na pomezí komedie a dramatu. Režisér Otto Katuša zemřel necelé dva týdny po svých 78. narozeninách. Divadlografie – režijní (výběr): 1955 – Jan Holý: Šibal Geľo; Johann Nepomuk Nestroy: Talisman; 1956 – Romain Rolland: Hra o lásce a smrti; 1957 – Carlo Goldoni: Starý frfloš; 1958 – Alejandro Cason: Stromy umírají vstoje; 1959 – Michail Jurjevič Lermontov: Maškaráda; 1962 – Carlo Goldoni: Rozmarná žena; 1964 – Whilliam Shakespeare: Romeo a Julie; 1967 – Slawomir Mrožek: Tango; 196o – Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího; 1963 – Max Frisch: Andorra; 1967 – Když jubilant pláče; 197o – Georges Feydeau: Slečna od Maxima; 1976 – Josef Lada: Byl jednou jeden drak; Pierre Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba; Pokus s pánem Ypsilonem; 198o – Pierre Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba; 1983 – Všem na očích; 1986 – Neapol, město milionářů; 197o – Crosby Nash: Obchodník s deštěm; Ödön von Horváth: Povídky z vídeňského lesa; 1971 – Klauniáda aneb O třech nenažrancích; 1973 – Valentin a Valentina; 1976 – Pohlednice z Benátek; 1982 – Dědictví na prodej; ... zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy