Mireille Darc

Herečka Mireille Darc, vlastním jménem Mireille Aigroz, pochází z jihofrancouzského Toulonu, kde také absolvovala svá raná školní léta. Zájem o divadlo pak její kroky vedl na Konzervatoř dramatického umění v Toulonu, po jejím dokončení pak odešla do Paříže, kde pokračovala v hereckém vzdělávání. Navštěvovala divadelní kurzy, absolvovala také baletní školu, nicméně přes profesní hereckou průpravu se jí příliš nedařilo a dodnes vzpomíná na těžké začátky, zvláště po finanční stránce. Podařilo se jí prosadit jako modelka, díky Gilbertu Bécaudovi nakonec dostala příležitost zahrát si v divadle Gramont. Do světa filmu vstoupila epizodními rolemi na přelomu 50. a 60. let. První větší roli dostala jako Maia ve filmu ZÁBAVY (Les distractions, 1960) po boku již zavedených hvězd jako byl například J. P. Belmondo. Následně dostávala menší i větší příležitosti od slavných i méně známých režisérů a objevovala se například vedle Brigitte Bardot. Zlomovým obdobím v její kariéře byla druhá polovina šedesátých let, kdy dostala hlavní role od významného režiséra Georgese Lautnera ve filmech LES BONVIVANTS (1965) a GALIA (1966). Za druhý jmenovaný film byla oceněna jako nejlepší herečka na festivalu v Mar del Plata. Stěžejní byla také spolupráce s avantgardním režisérem J. L. Godardem, od nějž dostala velkou příležitost v surrealistické road-movie WEEK END (1967). Sedmdesátá léta byla pro Mireille Darc ve znamení dalších úspěchů a také dlouholetého partnerského vztahu s Alainem Delonem. Poprvé spolu hráli v kriminálce JEFF (1969), partnerskou dvojici pak ztvárnili v dalších filmech proslulých tvůrců jako byli J. Deray nebo E. Molinaro. Z další spolupráce s G. Lautnerem stojí za zmínku psychologický thriller LEDOVÁ ŇADRA (Les seins de glace, 1974). Bez Alaina Delona se pak výrazně prosadila například v dramatu NENÍ KOUŘE BEZ OHNĚ (Il n'y a pas de furnée sans feu, 1973). Zatímco ve filmech dramatického vyznění dokázala získat i přízeň kritiků, naopak v komediích, v nichž také ráda hrála, jejich pochopení nenašla. Týká se to například dvojité a dodnes slavné spolupráce s Pierrem Richardem ve filmech VELKÝ BLONDÝN S ČERNOU BOTOU (Le grand blond avec une chaussure noire, 1972) a NÁVRAT VELKÉHO BLONDÝNA (Le retour du grand blond, 1974). Filmografie Mireille Darc v sedmdesátých letech byla sérií velkých úspěchů a z herečky se stal jeden ze sexuálních symbolů francouzského filmu. Aktivity Mireille Darc dospěly na přelomu 70. a 80. let i mimo hereckou oblast. Hrála ve filmu, ale i na divadle, psala také povídky, později i scénáře, podnikala také v oblasti prodeje kosmetiky. Na obchodní cestě z Itálie v roce 1980 utrpěla vážnou autonehodu, s následky těžkých zranění se vyrovnává dodnes. Dlouhá léčba ji počátkem 80. let zcela vyřadila z herecké práce, hraní ve filmu pak opustila úplně. Mezitím se začala věnovat fotografování, později se podle vlastního scénáře pustila i do filmové režie (LA BARBARE, 1989). V devadesátých letech se sice vrátila ke hraní, ale již jen pro televizi, i u nás jsme ji mohli vidět v několika televizních seriálech, například v koprodukční historické sérii MODRÁ ZEMĚ (Terre indigo, 1995) nebo v krimiseriálu MODRÉ HLUBINY (Le bleu de l'ocean, 2003). S Alainem Delonem se pak po dlouhých letech setkala při natáčení seriálu FRANK RIVA (2003). Po jeho boku se pak v roce 2007 vrátila i na divadelní jeviště (Théatre Marigny). Po rozchodu s Alainem Delonem v roce 1983 se Mireille Darc v témže roce provdala za novináře a spisovatele Pierra Barreta, který zemřel v roce 1988. V roce 2002 se pak znovu provdala za architekta Pascala Despreze. Mireille Darc se dnes věnuje mimo jiné charitě a v roce 2006 byla vyznamenána Řádem Čestné legie.