Gustav Hilmar

Gustav Hilmar (30. 1. 1891 – 19. 3. 1967) český divadelní a filmový herec. Vlastním jménem Gustav Černý. Pochází z Podlázek u Mladé Boleslavi. Chtěl se stát malířem. Měl výtvarné sklony, podobně jako jeho bratr Bedřich. Z bratra se známý výtvarník stal. Gustava čekal jiný osud. Po návštěvě Vojanem režírovaného Hamleta byl přesvědčen, že bude hercem. Rodiče měli pro jeho zájem pochopení a nechali jej vystudovat dramatickou školu Karla Želenského. Tu absolvoval v roce 1912. Až následně se dostal na jeviště. Jako vystudovaný herec začínal v Plzni, kde byl v angažmá až do roku 1918. Po válce se přestěhoval na Moravu. Zde získával zkušenosti v Ostravě a v Brně. Až po několika letech, v roce 1926, přišla nabídka z Prahy. Získal angažmá v Městských divadlech pražských. V témže roce vytvořil svoji jedinou roli v němém filmu. Snímek se jmenoval Román hloupého Honzy. Vytvořil zde roli sklářského parťáka. Ve zvukovém filmu debutoval v roce 1931. Byla to role dělostřelce ve filmu Loupežník. A následovala role detektiva ve filmu Písničkář (1932). Na filmovém plátně vytvořil celou řadu rolí. Vytvářel postavy mužů rázných a nesmlouvavých. Diváci si jej ze starších filmů mohou pamatovat jako muže zachmuřeným výrazem a prošedivělým ježkem na hlavě. Hlavních rolí příliš nevytvořil, ale vždy na sebe dokázal strhnout pozornost. Můžeme jmenovat takové filmy jako byly Vražda v Ostrovní ulici (1933), Andula vyhrála (1938), Eva tropí hlouposti (1939), Lízino štěstí (1939) a Madla zpívá Evropě (1940). Seděly mu role sedláků – Muzikantská Liduška (1940), Městečko na dlani (1942), Děvčica z Beskyd (1944). Na jevištích dostával rozmanitější role, než ve filmu. Na počátku kariéry vytvořil i role milovníků. V Městských divadlech pražských účinkoval od roku 1926 až do odchodu na odpočinek v roce 1959. Vytvořil zde velkou škálu postav – Naši furianti (Vojnar, Bláha), Loupežníci (hrabě Moor), Žižka (od Zavřela), Jiří z Poděbrad (od Hálka). Film však tak pro jeho role pestrý nebyl. Byl zaškatulkován do rolí starších, přísných, nerudných a někdy i vzteklých pánů. Hilmar si však nestěžoval a podle svých slov si tyto role vychutnával. V soukromém životě byl však jiný. Byl laskavým a dobrosrdečným člověkem. Podobnou roli vytvořil ve filmu z roku 1960 Vyšší princip. Z poválečné tvorby lze zmínit takové snímky jako byly Nad námi svítá (1952), Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955). Z filmem se rozloučil v roce 1963, a to snímkem Bez svatozáře. Objevil se ve více než sedmdesáti filmech. V roce 1955 obdržel titul Zasloužilý umělec. Zemřel v Praze v roce 1967.