Ondrej Nepela

Nejúspěšnější československý krasobruslař Ondrej Nepela přišel na svět v metropoli na Dunaji do poměrně chudých poměrů - otec Ondrej Nepela starší zajišťoval rodinu z platu řidiče náklaďáku a maminka Anna si občasně přivydělávala jako krejčová. Rodiče vychovávali ještě starší, mentálně postiženou dceru, které říkali "Utulienka" a právě kvůli téměř nepřetržité péči o ni byla paní Nepelová v domácnosti. Malý školák Ondrik, jak mu všichni říkali, se už v sedmi letech "zamiloval" do krasobruslení a jeho celoživotním vzorem byl o generaci starší Karol Divín (1936), stříbrný olympionik z kalifornského Squaw Valley (1960). Už v r. 1958, kdy ho maminka přivedla na zimní stadion Slovanu Bratislava, poznala trenérka Hilda Múdra (1926), že má před sebou neuvěřitelného dříče a výjimečného sportovce. Stal se pro ni nejen svěřencem na ledu, ale téměř i synem, byť ji po celých 15 let trénování oslovoval "teta Hilda". Vozila ho na časné ranní tréninky a potom do školy. Až do maturity nepožíval žádných mimořádných sportovních úlev a školu nijak nezanedbával. Nepelovi trenérce důvěřovali a po prvních Ondrejových úspěších se ve sportovních kuloárech šuškalo: "Bez Múdrej by nebolo Nepelu, bez Nepelu by nebolo Múdrej..." Ano, trenérka mu poskytla jistotu, zázemí, harmonii, domov, stala se jeho důvěrnicí, formovala jeho charakter. Obětovala se, rozdala se, vsadila vše na jednu kartu – a vyšlo jí to. Sportovní debut se mu jako nejmladšímu účastníkovi (věkového limitu 13 let dosáhl týden před slavnostním zahájením) na olympiádě v rakouském Innsbrucku 1964 příliš nevyvedl - skončil na 22. místě, ale obecenstvo bylo malým, hubeným chlapcem přímo nadšeno. Z této doby je známá také úsměvná historka, kdy Ondrej s kamarádkou, tehdy 14letou krasobruslařkou Hankou Maškovou dlouhé minuty blokovali výtah, kterým jezdili nahoru a dolů. Hned v následujícím roce si však mladík z Bratislavy "vybruslil" svůj první titul Mistra republiky a poté dalších sedm! V letech 1965-1973 nenašel Ondrej v ČSSR přemožitele a v letech 1966, 1967 a 1968 mu patřila také bronzová příčka na mistrovství Evropy. Jeho nejsilnější stránkou byly povinné jízdy, ve volných sestavách bodoval spíše precizností než uměleckým dojmem. Vedle krasobruslení se občasně věnoval pouze jízdě na koni, jiné sporty ho nezajímaly. Na své druhé olympiádě ve francouzském Grenoblu 1968 skončil osmý a MS se nezúčastnil. Jeho sportovní výkony však byly na vzestupu - v letech 1969-1973 získal pět titulů Mistra Evropy a zlatý hattrick Mistra světa přidal v letech 1971-1973. Za první titul světového šampiona z Lyonu dostal čtyřpokojový státní byt na bratislavském sídlišti Dúbravka. Stejný dar převzala trenérka Múdra, bydleli tedy na stejné adrese - Bagárová 14. V tomtéž roce byl zvolen nejúspěšnějším sportovcem Československa. Vrcholem kariéry však bylo zlato v japonském Sapporu v r. 1972 - jako jediný (Čecho)Slovák v historii krasobruslení získal metu nejvyšší! Druhý titul Sportovce Československa mu však "vyfoukl" další zlatý olympionik - diskař Ludvík Daněk (1937-1998). Začátek roku 1972 byl pro něj, stejně jako pro tehdejší Československo, úspěšný - Nepela 11. února suverénně porazil všechny soupeře a on i celá země jásala. Bohužel to byl i rok velmi smutný - několik dní předtím, 31. 1. se v americkém Tennessee při autonehodě zabil jiný vynikající krasobruslař Pavel Roman (1943-1972) a druhá tragédie se odehrála o měsíc později, 31.3., kdy ve francouzském Vouvray zemřela taktéž v autě královna ledu Hana Mašková (1949-1972). Nepela chtěl v podstatě olympiádou ukončit svou sportovní kariéru a věnovat se již pouze Holiday On Ice, ale funkcionáři jej přiměli, aby se s amatérským krasobruslením rozloučil stylově - zlatem v rodné Bratislavě! On sám po čase přiznal, že to byl zřejmě nejtěžší rok v jeho kariéře, po fenomenálním vítězství měl však cestu do Ameriky otevřenou. Následujících 13 let bruslil v lední revui a zároveň se jako akreditovaný trenér věnoval mladým talentům - koučoval Claudii Leistner (1965), mistryni Evropy 1988. Bylo mu pouhých 38 let, když u něj propukl tehdy nová a zákeřná nemoc - začátkem roku 1989 si už zesláblý Nepela nedokázal otevřít ani lahvičku od léků, poté přišel o zuby a konec uspíšila rakovina lymfatických uzlin a konečníku. Nešťastná matka o něj pečovala posledních pár týdnů v Mannheimu, "teta" Hilda přijela 5 dnů před jeho smrtí a 2. února se přátelé, sportovci i šokovaní fanoušci dozvěděli tragickou zprávu. Po pohřbu obě ženy navštívily banku, kam si ukládal šperky, které mu zámožná a štědrá obdivovatelka z Bolzana pravidelně posílala. V sejfu ani na kontě nezůstalo nic, říkalo se, že ho oškubali kamarádi, ale to už se zřejmě dnes nedokáže. Urna s jeho popelem spočívá na největším bratislavském hřbitově - na Slavičím údolí. Už během jeho sportovní kariéry bylo veřejným tajemstvím, že tento pohledný mladý muž, kterého ženy zbožňovaly, je homosexuál. Bohužel byl i prvním známým sportovcem z řad gayů, který podlehl nemoci AIDS. Jeho otec se o tom nikdy nedozvěděl, zemřel koncem roku 1988, maminka Anna svého syna přežila o dva roky a všechny přežila pouze postižená sestra... Držitel devíti nejvzácnějších zlatých medailí Ondrej Nepela se v r. 1995 "dostal" na poštovní známku, o dva roky později byl po něm pojmenován zimní stadion v Bratislavě a v roce 2000 si jej Slováci zvolili slovenským Sportovcem století.