Jiřina Třebická

Herečka Jiřina Třebická, rozená Procházková, pocházela z Prahy, své první kroky na divadelních prknech ale absolvovala v Mostě, kde začínala již v šestnácti letech jako tanečnice (1947-1948). V letech 1948-1953 působila – stále jako tanečnice – v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Potom přešla do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde strávila dvanáct let (1953-1965) a tady také začala svou dráhu činoherečky. V Ostravě se seznámila s Janem Kačerem a dalšími umělci, s nimiž pak v polovině šedesátých let přešla do Prahy. Od roku 1965 patřila Jiřina Třebická ke kmenovým herečkám Činoherního klubu a působila tu až do svého odchodu do penze v roce 1993. Zvláště ve druhé polovině šedesátých let se „Činoherák“ zařadil mezi nejlepší a progresívní divadelní scény u nás a jeho premiéry byly sledovány s velkou pozorností médií i diváků. Třebická tady našla uplatnění ve více než třiceti rolích, její postavy měly často rozporuplný charakter a měly společný prvek v komické nadsázce a ironickém nadhledu. Zásadní hereckou kreaci předvedla především ve hře Zločin a trest, za zmínku stojí i její další vystoupení (Racek, Narozeniny, Cesta dlouhého dne do noci, Ten, který dostává políčky). V návaznosti s příchodem do Prahy vstoupila Třebická také do světa filmu. Úzké spojení Činoherního klubu s tvůrci české nové vlny ve filmu dalo Třebické příležitost ukázat své schopnosti v zásadních dílech druhé poloviny 60. let. Poprvé hrála ve filmu NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA (1966), kde zaujala svou postavou zdravotní sestry. Podle mínění odborníků předvedla nejlepší herecký výkon své filmové dráhy ve filmu OHLÉDNUTÍ (1968), v němž ztvárnila citově tápající profesorku Olgu Machovou. Za tuto roli byla oceněna trofejí Trilobit, kterou uděluje FITES (Český filmový a televizní svaz). Menší, ale zajímavou úlohu pak dostala v Menzelově filmu SKŘIVÁNCI NA NITI (1969). Druhou a poslední hlavní roli ve filmu dostala Třebická se snímkem ŠANCE (1971), kde se po jejím boku objevili znovu herci Činoherního klubu; komorní drama sledující osobnost herečky Jiřiny však nedosáhlo kvalit filmů předchozí dekády. V následujících letech hrála Jiřina Třebická jen málo, v televizi nevystupovala vůbec. Částečně je to dáno tím, že na Činoherní klub pohlížel normalizační režim s nedůvěrou a jeho herci neměli tolik možností v médiích jako osobnosti jiných divadel. Z nevelkých rolí Jiřiny Třebické můžeme připomenout postavu prostitutky ve filmu LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ (1979). K větším hereckým úkolům se Třebická dostala znovu ve druhé polovině osmdesátých let. Velkou příležitost dostala jako vychovatelka a následně pacientka Marie v dramatu z prostředí psychiatrické léčebny PAVUČINA (1986). Jako životem unavená matka dvou dospělých synů se divákům připomněla filmem DŮM PRO DVA (1988). V této době také poprvé navázala spolupráci s televizí a objevila se v několika inscenacích a seriálech (VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE, 1985). Nevelkými rolemi pak přispěla do několika známých filmů 90. let, jako pracovnici spolku na ochranu zvířat ji můžeme zaznamenat ve vysoce ceněném příběhu FANY (1995). Krátce před smrtí se naposledy mihla v Hřebejkově komedii HOREM PÁDEM (2004) jako matka majitele autobazaru. Manželem Jiřiny Třebické byl divadelní režisér Karel Jiří Třebický (1930-2006), jejich manželství ale zkrachovalo ještě před jejím příchodem do Prahy. Jiřina Třebická zemřela v Praze 23. ledna 2004 ve věku 73 let.