Paulette Dubost

Jedna z nejaktivnějších francouzských hereček, Paulette Dubost, se narodila jako Paulette Marie Emma Deplanque v Paříži do rodiny inženýra a zpěvačky v Komické opeře. Právě díky matce již jako dítě vstoupila Paulette na divadelní jeviště, v roce 1927 začala studovat na pařížské konzervatoři zpěv a herectví a koncem dvacátých let již tančila v operetách. Podle starších pramenů poprvé vstoupila na stříbrné plátno ve slavném Renoirově filmu NANA (1926), současní odborníci ale za její debut označují až postavu Clary v komedii TELEFONÁT (Un coup de téléphone, 1931), kterou režíroval Georges Lacombe. S tímto režisérem spolupracovala Paulette Dubost častěji i v následujících letech. Na filmovém plátně začala Paulette Dubost ztvárňovat rozverné temperamentní dívky jednoduššího charakteru a převážně nižšího sociálního postavení, a i když zatím hrála jen vedlejší role, díky četnosti vstupů před kameru brzy získala pozornost diváků i odborníků – jen v roce 1933 natočila třináct filmů. Její doménou byly nenáročné komedie a melodramata, jen zřídka dostala příležitost vystoupit ve filmech slavných režisérů – například v titulu ŠTĚSTÍ (Le bonheur, 1934) Marcela L'Herbiera, hrála také po boku slavného Bustera Keatona v komedii KRÁL CHAMPS-ELYSÉES (Le roi des Champs-Elysées, 1935). V roce 1936 se Paulette Dubost provdala za André Ostertaga, který působil v koloniální správě v Maroku. Svého manžela následovala do severní Afriky, což také vysvětluje značný pokles počtu natočených filmů, nicméně do Francie se stále vracela. Typ rolí, do nichž byla obsazována, reprezentuje nejlépe hlavní role rozverné dobromyslné venkovanky v komedii SLUKA (Bécassine, 1938). Z umělecky hodnotnějších filmů s její účastí můžeme uvést PRAVIDLA HRY (La regle du jeu, 1939) od Jeana Renoira. Za války opět cestovala mezi Francií a Marokem a nadále točila jen zřídka, mezitím se jí v roce 1942 narodila dcera Christine. Hrála například v komedii ADRIEN (1943) v hlavní roli se slavným Fernandelem; tento film měl sice jen průměrné kvality, zato značný divácký ohlas. V komerčně úspěšných filmech se objevila i po válce (ROGER LA HONTE, 1946). Ve druhé polovině čtyřicátých let začal Paulette Dubost ke spolupráci častěji zvát režisér André Berthomieu, několikrát hrála s Bourvilem. Teprve v této době začala herečka rozšiřovat svůj herecký rejstřík i o vážnější charaktery a dostala tak možnost vystoupit v umělecky hodnotných filmech, například RADOVÁNKY (Le plaisir, 1952) slavného Maxe Ophülse. Mezitím se v roce 1950 rozvedla a natrvalo se vrátila do Francie. Nadále hrála ve filmech různých žánrů i kvalit, i u nás ji známe například s filmů s Jeanem Gabinem nebo ze slavného historického filmu HRBÁČ (Le bossu, 1959) s Jeanem Maraisem, nebáli se ji oslovit ani tvůrci francouzské nové vlny (VIVA MARIA!, 1965). Počátkem padesátých let navázala Paulette Dubost intenzívnější spolupráci s televizí, kde začala účinkovat především v kvalitních přepisech klasických literárních děl. Tato práce podle mínění mnohých kompenzovala její účast v desítkách průměrných filmů. Nadále také excelovala na divadelních jevištích (například Théatre Sarah Bernhardt), kde se – stejně jako ve filmu a televizi – přes postavy matek postupně dostala k úlohám babiček. Naši diváci si ji nejspíše připomenou jako mírně potrhlou matku hlavní hrdinky (Annie Girardot) v populárních komediích NĚŽNÉ KUŘE (Tendre poulet, 1978) a UKRADLI TORZO JUPITERA (On a volé la cuisse de Jupiter, 1980). S Annie Girardot ostatně v té době hrála ve více filmech. Dále ji můžeme zaznamenat v dramatu POSLEDNÍ METRO (Le dernier métro, 1980) nebo v lyrickém snímku MILOU V MÁJI (Milou en mai, 1990). Paulette Dubost dnes již žije víceméně v soukromí, což je logické vzhledem k věku, nicméně dosud přijímá pozvání na společenské akce, v úctyhodných 97 letech také poměrně nedávno stála ještě i před filmovou kamerou, a sice v krátkém snímku CURRICULUM (2007). V roce 2008 se podílela na pořízení zvukové nahrávky básní Arthura Rimbauda. Svou kariéru zpracovala v autobiografické knize Život je krátký (C'est court, la vie, 1992). Za svou dlouhou kariéru nedostala na rozdíl od jiných hereček nikdy žádné ocenění, díky téměř dvěma stovkám rolí na stříbrném plátně a v televizi ale dnes neodmyslitelně patří k legendám francouzského filmu.