Ivo Andrić

Ve svém rodišti prožil část svého dětství a později již jako jinoch dospíval ve Višegradu a Sarajevu. Ještě v době studií na višegradském gymnáziu v letech 1902 až 1912 se zapojil do aktivit nacionalistického hnutí Mladá Bosna. Po absolvování gymnázia studoval filozofii, slavistiku a historii na univerzitách v Záhřebu, ve Vídni, Krakově a ve Štýrském Hradci, kde získal doktorát, když obhájil disertační práci o duchovním životě v Bosně v době turecké nadvlády. Počínaje rokem 1919 se stal diplomatem a postupně sloužil v meziválečném období na ambasádách v Itálii, Rakousku, Rumunsku, Španělsku, Belgii a od roku 1939 byl velvyslancem v Berlíně. Během válčených bojů 2. světové války žil v Srbsku a na společenském dětí se nepodílel, když žil spíše v ústraní. Andrićova literární činnost začala jeho časopiseckým debutem v roce 1918. Knižně debutoval lyrickou sbírkou meditací Ex Ponto /1918/, po které se již objevila jeho hojně využívaná literární firma reflexivní lyrizované prózy Nemiri /1920, Neklid/. Jeho typickým literárním prostředím byla próza. Zejména se vracel k historickým tématům, jako byla okupace Bosny Turky, její okupace vojsky Rakouska-Uherska v roce 1878 a naposledy i událostmi II. světové války. Novela Put Alije Djerzeleza /1920, Cesta Aliji Djerzeleza/, po které následovalo vydání tří sbírek povídek-Pripovedke /1924, 1931 a 1936, Povídky/, bylo zřejmé, že v osobě Ivo Andriće má Bosna spisovatele minimálně evropského významu. Některé z Andrićových povídek byly přeloženy i do češtiny a získaly si zaslouženě své čtenáře, např. : Mara milostnice /1936/, Anikine časy /1948, slov./, Žena, která není /1967/ a dal. Světovou proslulost získal Andrić především romány Travnička kronika /1941-1942/, česky vydané jako Trávnická kronika v opakovaných vydáních 1958,1964, 1987; Na Drini čuprija /1942-1943, Most na Drině/, román který byl v českém překladu vydán v roce 1948 pod titulem Most přes Drinu, v roce 1987 jako Most na Drině; Gospodjica /1943-1944. Slečna - česky pod titulem Slečna dělá peníze /1947/. V prvém románu autor vypráví příběh z malé bosenské vesnice v dobách napoleonských válek. Druhý román je kronikou několika století vývoje a budování Višegradu a poslední se zabývá pohnutými osudy bělehradské stárnoucí mamonářky Rajky Radakovićové. V mezidobí Andrić psal své oblíbené kratší povídkové příběhy, mnohdy využil novelové formy. V roce 1954 dokončil román Prokleta avlija/1954/, česky pod názvem Prokletý dvůr /1960/. Mimo Andrićovo románové dílo patří mezi úspěšné i soubory povídek nebo rozsáhlejších próz, např. : Novele /1951, Novely/; Pod Grabićem /1952/; Panorama /1958/; pro děti Aska i vuk /1960, Aska a vlk/; Lica /1960, Tváře/; Zapisy o Goji/1961, Záznamy o Goyovi/; Žena na kamenu /1962, Žena na kameni/ a dal. V roce 1976 vyšel posmrtně Andićův poslední román Omerpaša Latzas /1976, česky 1981/. V roce 1961 byl Ivo Andrić za své dílo oceněn udělením Nobelovy ceny za literaturu. Některé Andrićovy romány se staly předlohou pro filmová zpracování. Ivo Andrić zemřel v srbském Bělehradu 13. března roku 1975, ve věku nedožitých 83 let. Erkul