Milan Karpíšek

Pardubický rodák Milan Karpíšek, o jehož soukromí se toho na oficiálních stránkách moc nedočteme, tíhl již od mládí k opernímu zpěvu. Po válce studoval soukromě v Opavě (u prof. Špindlera) a poté v Ostravě (u profesora Vaška). První angažmá, ještě jakožto studujícímu, mu nabídlo Plzeňské divadlo J.K. Tyla (1945-46), poté působil jako sólista ve Slezském divadle Opava (1947-51) a moravské hostování zakončil v Ostravské scéně (1951-54). V pouhých šestadvaceti letech se stal členem Hudebního divadla v Karlíně a od r. 1958 účinkoval v opeře Národního divadla, kde setrval až do důchodového věku. Od roku 1967 vyučoval herectví na pěveckém oddělení pražské Státní konzervatoře a jeho manželkou byla operetní pěvkyně Irena Drtinová (1923). Svým sytým tenorem se předvedl coby např. Vašek v Prodané nevěstě, dále Misail (Boris Godunov), Ovčák Jíra (Čert a Káča) nebo Benda v Jakobínovi. V r. 1955 si po boku Oldřicha Nového zahrál menší roli redaktora v agitační komedii Nechte to na mě, což byl jeho filmový debut. Herecké příležitosti přicházely sporadicky a většinou se jednalo o epizodní role - Krakatit (1961), Hoffmannovy povídky (1962), Krimi revue (1969) nebo Koncert pro mantinely (1977). Co by čerstvému padesátníkovi mu nabídl režisér Krejčík (1918-2013) roli operního tenora Enrica Carusa, velkého obdivovatele a nápadníka Emy Destinové (v podání Božidary Turzonovové /1942/) v životopisném dramatu Božská Ema (1979). Menší úlohou si na něj vzpomněl i Miloš Forman (1932), když natáčel v Praze oscarového Amadea (1984), ale největší role ho potkala na sklonku filmové kariéry v psychologické detektivce Černá punčocha (1987). Režisér Otakar Fuka(1936-2012) oslovil nejprve Josefa Kubíčka (1929), známého ze Studny (30 případů majora Zemana), který však tuto zápornou roli odmítl. Svým nenápadným zevnějškem staršího muže od vedle jej poté zaujal Milan Karpíšek, který roli psychopatického vraha ihned přijal. Zřejmě ani sám netušil, jakou "popularitu" mu věrohodně zahraný sadista, skrývající se za maskou spořádaného manžela a přehlíženého krejčího, přinese. Jak několikrát Lubomír Lipský (1923), jeho dlouholetý kamarád, vzpomněl, spousta kolegů na něj pokřikovala "vrahu" a pro pana Karpíška byla jeho jediná hlavní role i rolí poslední - filmoví tvůrci jej už prostě neobsadili. V 90. letech se už jen občasně objevil na divadelních prknech, jeho posledním uměleckým počinem byl Hauk - Šendorf v Čapkově dramatu Věc Makropulos (2000). Nadace Život umělce mu v r. 1998 udělila Cenu Senior Prix, pro většinu diváků však bohužel zůstane především vrahem Opatovským.