Vilém Závada

Vilém Závada [22.5.1905-30.11.1982] Narozen 22.5.1905 v Ostravě-Hrabové (tehdy byla ještě básníkova rodná dědina samostatná obec na pomezí průmyslové a zemědělské krajiny) vystudoval gymnázium v Ostravě (1923) a filozofickou fakultu pražské univerzity (1927), kde také obhájil disertační práci o V. Šolcovi (PhDr. 1931). Od roku 1927 pracoval v nakladatelství Aventinum a redigoval jeho časopis Rozpravy Aventina, roku 1932 přešel do nakladatelství Melantrich a stal se redaktorem kulturní rubriky deníku A-Zet, v letech 1933-1937 se podílel též na redakci melantrišských Listů pro umění a literaturu. Práce v novinách neodpovídala dispozicím jeho povahy, a tak roku 1937 básník odešel jako výpomocná vědecká síla do Národní a univerzitní knihovny, kde se roku 1948 stal ředitelem, po roce se však funkce vzdal, žil jako volný spisovatel, pak vedl ve Svazu československých spisovatelů oddělení začínajících autorů a zastával místo tajemníka, v roce 1954 se vrátil do knihovny jako řadový pracovník, 1958 byl znovu jmenován ředitelem a za necelé dva roky znovu „uprchl" do sekretariátu spisovatelského svazu, kde pracoval až do odchodu na odpočinek (1965). I pak zastával některé významné funkce, například v Českém literárním fondu. Už v padesátých letech byl jmenován zasloužilým umělcem, 1966 umělcem národním. Debutoval časopisecky prózou v Moravskoslezském deníku ještě pod vlivem svého někdejšího středoškolského profesora V. Martínka, brzy však tiskl již verše v Hostu, knižně debutoval Panychidou (1927), po níž další básnické sbírky vycházely téměř pravidelně v pětiletých a teprve později v delších intervalech: Siréna (1932), Cesta pěšky (1937), Hradní věž (1940), Povstání z mrtvých (1946), Město světla (1950), Polní kvítí (1955), Jeden život (1962), Na prahu (1970), Živote díky (1977). „Básník českého charakteru", řečeno podtitulem Petrmichlovy monografie o něm, „černý vzadu", původem „z černé ohňové země" ostravské, jak charakterizoval sám sebe, Vilém Závada se nenarodil „pod dlanitým listem révy", ani ho „nezkolébávalo do snů dvojí krásně tmavomodré moře"; žil tvrdé mládí bez otce hutníka z Vítkovic, jehož mu vzala první světová válka a po němž pak celý život teskní, a neuměl se nikdy přenášet přes životní překážky a tvůrčí problémy s motýlí lehkostí nebo s dravou energií některých svých generačních druhů, a přece odmítl „býti smutným pěvcem světobolu", zůstávaje stále obyčejným člověkem, dělnickým synkem z Ostravska. Ostravsko s pyramidami odvalů od šachet, s oblaky kouře, s věčnými ohni v oprámech a s lidmi s duší žhavou je trvalou krajinou jeho poezie. Básníkova obraznost je mnohonásobně zakotvena v rodném kraji, také svou práci chápe básník jako dolování. Třebaže Závadová poezie i poetika procházela značným vývojem (začátkem třicátých let básník do svého verše transponoval únavu a beznaděj bídy těžkou popisností a prozaizací, ale toto stadium pak překonal), Závada vždy vycházel z přesvědčení, že „samozřejmost je... znakem nejvyššího umění" a že „obraz světa třeba vidět v celé jeho složitosti a nikdy jenom jeho růžovou líc a nikdy ne jenom jeho černý rub" i že „umění je bez konce" a že „má před sebou stále veliké perspektivy". V polovině padesátých let se zdálo, že vývoj básníka, který se dotvořil nerudovské prostoty, je už uzavřen; pak však přišly básně nového dechu a rozměru, spiritualizujícím tendencím odpověděl básník na vysoké básnické úrovni knihou statečného překonávání slabosti a smrti Na prahu a pak prozatím poslední básnickou sbírkou vydal jednu z nejlepších knih poezie sedmdesátých let. Významnou součástí Závadová básnického díla jsou překlady, neméně důležitá je i autorova esejistika, z níž knižně vyšla jen Krajina a lidé mého srdce (1975) a před tímto výborem studie Za Otokarem Březinou (1929) a Václav Šolc, básník Prvosenek (1938). V padesátých letech psal Závada také verše pro děti. Vilém Závada zemřel v Praze 30.11.1982.