Folco Lulli

Folco Lulli patřil k výrazným osobnostem poválečné italské kinematografie, bohatou škálu příležitostí mu nabídl i francouzský film. Narodil se ve Florencii a pocházel z kulturně založené rodiny, jeho otec Gino Lulli se prosadil jako operní zpěvák a působil mimo jiné v milánské La Scale. Folcův mladší bratr Piero Lulli (1923-1991) byl později též hercem. Na uměleckou dráhu Folco Lulli původně nepomýšlel, ve třicátých letech bojoval v Etiopii, na niž si tehdy dělala nárok fašistická Itálie. Lulli byl přesvědčeným antifašistou a bojoval na straně Etiopanů, za druhé světové války se pak zapojil do italského partyzánského hnutí. Po vyzrazení byl internován v Německu, odkud se mu podařilo uprchnout a našel útočiště v Sovětském svazu. Do Itálie se vrátil v roce 1945. Jeho vstup do světa filmu byl víceméně otázkou náhody, když jej objevil slavný režisér Alberto Lattuada a svěřil mu menší roli ve svém kriminálním filmu BANDITA (ll bandito, 1946). Již v následujícím roce natočil hned pět filmů a stal se osvědčeným představitelem vedlejších rolí, převážně mužů pevného charakteru (TRAGICKÝ HON – Caccia tragica, 1947; KAPITÁNSKÁ DCERKA – La figlia del capitano, 1947). Do širšího povědomí pronikl dalším Lattuadovým filmem BEZ MILOSRDENSTVÍ (Senza pieta, 1948) nebo postavou zbohatlíka Bonfiglio v dramatu NENÍ MÍRU POD OLIVAMI (Non c´e pace tra gli ulivi, 1950). Počátkem padesátých let začaly přicházet nabídky i ze zahraničí a Folco Lulli se jako filmový herec uplatnil v Německu a hlavně ve Francii. Zmínku si zaslouží především mezinárodně oceněný film režiséra H. G. Clouzota MZDA STRACHU (Le salaire de la peur, 1953), kde hrál jednu z hlavních rolí. Ve Francii pak natočil jednu z nejlepších verzí HRABĚTE MONTE CHRISTA (Le comte de Monte Cristo, 1955), kde hrál po boku Jeana Maraise. Objevil se také v Monicelliho koprodukčním historickém snímku VELKÁ VÁLKA (La grande guerra, 1959). Několikrát stál před kamerou se svým mladším bratrem, jedinkrát (a méně úspěšně) se pokusil i o filmovou režii (GENTE D´ONORE, 1967). V průběhu šedesátých let pracoval Folco Lulli nadále střídavě v Itálii a Francii, zúčastnil se velkorysých kostýmních projektů, některých pořízených i v americké produkci (POD DESETI PRAPORY – Sotto dieci bandiere, 1959). Velkým úspěchem pro Lulliho byl Monicelliho film STALO SE V TURÍNĚ (I compagni, 1963), za nějž od Italského syndikátu filmových novinářů obdržel Stříbrnou stuhu za herecký výkon. Jen výjimečně se objevoval v komediálním žánru, vidět jsme jej mohli například jako prezidenta Novalese ve Funesově komedii GRAND RESTAURANT PANA SEPTIMA (Le Grand restaurant, 1966). Poslední velkou příležitost mu přineslo drama SEKERA (Baltagul, 1969) natočené ve spolupráci s Rumunskem. Folco Lulli zemřel náhle následkem infarktu 23. května 1970 ve věku 57 let. Zůstalo po něm více než sto natočených filmů a pověst jednoho z nejlepších herců italské kinematografie poválečné éry.