Jacques Doillon

Francouzský režisér, scenárista a příležitostný herec Jacques Doillon se narodil v Paříži. Původně se věnoval filmovému střihu a spolupracoval například s Alainem Robbe-Grilletem na střihu filmu „Trans-Europ-Express“ (1966). Asistenta střihu dělal i na několika dalších filmech, než režijně debutoval krátkým filmem v roce 1970. Natočil několik krátkých hraných dokumentů, např. „Vitesse oblige“ (Rychlost zavazuje, 1970) ze sportovního prostředí, „Laissés pour compte“ (Ponecháni osudu, l973) ze života venkovanů, „Les demi-jours“ (Polodny, 1973) a další. Svůj první celovečerní film, komedii „L'AN 01“ (Rok 01, 1973) točí společně s Alainem Resnaisem a Jeanem Rouchem. Aby ho mohl natočit, zakládá společnost UZ, v jejímž rámci pak realizuje i další filmy. Větší pozornost vzbudil filmem „LES DOIGTS DANS LA TÊTE“ (Prsty v hlavě, 1974), kde konfrontuje dospívajícího chlapce a dívku se společností, která jim nevyhovuje. Dospíváním a neschopností zařadit se do společnosti se Doillon zabývá ve většině svých filmů: pozoruhodný je „UN SAC DE BILLES“ (Pytlík kuliček, 1975) o židovském chlapci, který vymění za války svou žlutou hvězdu za pytlík kuliček, anebo „LA DRÔLESSE“ (Podivíni, 1979) o dívence, která žije sama se surovou matkou a naváže přátelství s prostoduchým mladíkem – film dostal v Cannes cenu Young Cinema a byl nominován na Zlatou palmu. Drama „LA FEMME QUI PLEURE“ (Plačící žena, 1979) se řadí mezi filmy, kde Doillon zachycuje milostná trápení. Patří mezi ně také „LA FILLE PRODIGUE“ (Marnotratná dcera, 1981), studie lehce incestního vztahu mezi otcem (Michel Piccoli) a dcerou (Jane Birkinová). Po dvou televizních filmech točí další film s Birkinovou „LA PIRATE“ (Pirátka, 1984) o mladé ženě trpící manželovou nevěrou, kde se tvůrci daří zredukovat zápletku na minimum a studovat jen postavy v určitých situacích - opět nominace na Zlatou palmu. Z jeho dalších filmů jsou nejznámější dramata „LA VIE DE FAMILLE“ (Rodinný život, 1985) o komplikovaném vztahu otce k vlastní dceři z prvního manželství a k nevlastní z druhého (Juliette Binoche), „LA PURITAINE“ (Puritánka, 1986), opět s Michelem Piccolim v roli otce, který není s to si porozumět s dospívající dcerou, dále „LA FILLE DE 15 ANS“ (Patnáctiletá, 1989), kde se opět vyskytuje motiv vztahu mezi otcem a dospívající dcerou a kde hraje sám režisér. Drama „LA VENGEANCE D'UNE FEMME“ (Ženina pomsta, 1990), uvedené v soutěži MFF v Berlíně (nominace na Zlatého medvěda), konfrontuje stanoviska dvou žen, milujících téhož muže a je vystavěno téměř beze zbytku na hereckých projevech Isabelle Huppertové a Béatrice Dalleové, uzavřených v podstatě do prostoru jediné dekorace. V Berlíně soutěžily i další dva Doillonovy filmy zabývající se problémy adolescentů: psychologický snímek „MALÝ KRIMINÁLNÍK“ (Le Petit criminel, 1990), příběh chlapce, který se vinou rozháraných rodinných poměrů ocitá na šikmé ploše a „MLADÝ WERTHER“ (Le Jeune Werther, 1993) o vztah dvou předčasně dospělých středoškoláků. Oba filmy obdržely několik cen a nominace na Zlatého medvěda, první i tři nominace na Césara. Dalším dílem je „DU FOND DU COEUR: GERMAINE ET BENJAMIN“ (Z hloubi srdce - Germaine a Benjamin, 1994), historický příběh milostného vztahu mezi Benjaminem Constantem a paní de Staelovou, představiteli francouzské romantické literatury. Psychodrama s prostým názvem „PONETTE“ (1996), patří k nejpozoruhodnějším titulům vážně se zabývajícím dětským světem. Je to příběh čtyřleté dívenky, jejíž matka náhle tragicky zemře při autonehodě. Film získal 9 cen na mezinárodních filmových festivalech, představitelka Ponette Victorie Thivisolová dostala v Benátkách za svůj autentický výkon Vopliho pohár. Její ocenění však vyvolalo značné diskuse o možném zneužívání dětských herců vystavených přílišným citovým stresům. Kriminální drama „BRÁŠKOVÉ“ (Petits frères, 1999) je zasazeno do chudého předměstí a vypráví o světě třináctiletých. Zatím poslední Doillonův film „PRVNÍ, KDO SE NAMANE“ (Le premier venu, 2008), uvedený na 7. festivalu francouzského filmu, je příběhem zlodějíčka a narkomana, který se vrací do rodného města. Režisér v něm moderním filmovým výrazem obnažuje sociální drama. Jacques Doillon je profesorem na pařížské filmové škole La Fémis. Je držitelem 14 cen, včetně pěti Césarů, a 17 dalších nominací z prestižních filmových festivalů. K většině filmů si napsal i scénáře, několikrát si ve filmu i zahrál, naposledy v dramatu „Perfektní pár“ (Un couple parfait, 2005), který režíroval japonský režisér Nobuhiro Suwa. Má tři dcery: Lolu Doillon, která se též věnuje filmové tvorbě, Lou Doillon, která je modelkou a herečkou a Lily. Lou má s herečkou a zpěvačkou Jane Birkinovou, která byla jeho partnerkou v osmdesátých letech a vytvořila v jeho psychologických dramatech působivé portréty zralých žen, které se snaží různými způsoby překonat životní krizi. Zdroj: ABC světových režisérů, imdb, allmovie ad.