Madhuri Dixit

Madhuri Shankar Dixit se narodila 15. května 1967 v Bombaji rodičům Shankarovi a Snehlatě Dixitovým. Ti už tehdy měli desetiletou Bharati (dnes Ph.D.), osmiletého Ajita (dnes počítačový expert) a čtyřletou Rupu (dnes architektka). Rodina Dixitových patří k Čitpavanské brahmánské rodině, jejich předkové náleželi do vážené kasty hinduistických kněží. Dle historických knih jsou tito lidé „nejkrásnější z indických ras“. Jinde se dočteme, že jsou „střední výšky, světlé pleti a jejich ženy jsou spanilé. Hovoří jazykem Maráthí a jsou čistí a pořádní.“ Ačkoliv manželství jejích rodičů bylo dle dávných tradic spojením, které domluvily rodiny, Shankar a Snehlata tvořili harmonický pár. Především matka se snažila, aby všechny její dcery získaly co nejlepší vzdělání (nikdy ji nepřestalo mrzet, že kvůli odporu manželovy rodiny nesměla dostudovat vysokou školu). Madhuri se projevovala jako bystré a chápavé dítě se zájmem o přírodu, a když přišel čas, nastoupila jako studentka mikrobiologie na univerzitu v Bombaji. Mikrobiologie jí však do budoucna nebyla určena. Prakticky od chvíle, kdy se začala chodit, projevovala Madhuri pohybové nadání. Když jí byly pouhé tři roky, začala se učit tančit Kathak. Jde o jeden z osmi klasických indických tanců, které mají původ v severní Indii, u nomádských kmenů známých jako „vypravěči příběhů“. To samo v sobě nese tajemství jejich tance. Kathak, který většinou začíná vzýváním božstev, je tancem, který gesty, výrazy tváře a každičkým pohybem vypráví příběh. Každý pohled a pohnutí má svůj význam. Maličká Madhuri to pochopila velice záhy. Tanec si zamilovala natolik, že vlastně ani normálně nechodila. Její matka často upadala do rozpaků, její nejmladší dcerka totiž z ničeho nic vstala, ať již při jízdě ve vlaku či při nakupování na trhu, a začala tančit. Jen tak, bez důvodu. Talent a cvičení přinesly brzy své ovoce v podobě různých cen ze školních a dalších menších soutěží, ovšem o tom, že by se snad mohla tancem živit, ona ani nikdo v její rodině nikdy neuvažoval. K zármutku rodičů jejich „sladké“ nejmladší dítě brzy vyrostlo v dívku. Bylo jí patnáct, když si jí poprvé všiml při tanečním vystoupení jistý producent. Byla tehdy drobná, dle slov fotografů také příliš hubená. Když však rodiče vyslechli producentovu nabídku, že děvče by se mohlo dostat k filmu, bez rozmýšlení odmítli. Rodina nikdy s filmem či uměním nic společného neměla, a ani nikoho takového neznali. Navíc byli přesvědčeni, že jejich dcera musí dostudovat. Ovšem již o dva roky později dostala dívka další nabídku. Tentokrát se rodina nechala obměkčit. A jméno Madhuri Dixit se tak poprvé objevilo na plátnech kin. Debutový film „Abodh“, vyprávějící o nezralé dívce, která se vdá, ovšem netuší nic o manželských povinnostech, nebyl žádným hitem, pro Madhuri se ale stal velkou zkušeností. To bylo v roce 1984, následovalo několik dalších rolí. Průlom nastal v roce 1988 s filmem Tezaab. Jako Mohini po boku tehdy již slavného Anila Kapoora se Madhuri přes noc stala indickou senzací především díky písni „Ek Do Teen“. Choreografka Saroj Khan, která měla v pozdějších letech na svědomí i další hity, pro Madhuri vytvořila náročnou taneční sekvenci, nesmírně živelnou a energickou. Madhuri s pečlivostí sobě vlastní trénovala do úmoru. „Pořád před sebou vidím to mladinké děvče,“ vzpomíná Saroj Khan, „které jsem poslala domů si odpočinout, a které mne neposlechlo, a sedmnáct dní v kuse od deseti do deseti přicházelo, zatímco já jsem trénovala zbytek skupiny, a bez přestávky tančilo, jen aby bylo co nejlepší." Práce se vyplatila a Madhuri získala nejen celonárodní slávu, ale také druhou nominaci na cenu Filmfare (první získala za film Prem Pratigya). Prakticky každý rok se minimálně jeden z jejích filmů stal hitem, ať již to bylo romantické „Dil“ (1990), dobrodružný „Khalnayak“ (1993) nebo „Hum Aapke Hain Kaun“ (1994). Madhuri se stala královnou indické kinematografie, její úsměv označovaný za nejkrásnější na světě byl na stránkách všech časopisů a všichni bez rozdílu ji milovali. Dokázala stejně přesvědčivě zahrát nesmírně zamilovanou dívku, vlezlou novinářku, tajnou policistku i po pomstě prahnoucí vražedkyni. Choreografové jásali, když s ní mohli pracovat, jelikož to znamenalo, že mohou popustit uzdu své fantazii a vymýšlet opravdu složité věci. Režiséři jásali, protože jejich filmy dostávaly zcela jiný rozměr. Zkušení herci byli nadšení, že mohou pracovat s bytostí, která se všem snažila vyjít vstříc. Noví herci byli také nadšení a do jednoho se shodovali, že Madhuri, aniž by to věděla, kolem sebe rozdávala veškerou svou vnitřní krásu. Shahrukh Khan dostal jednu ze svých prvních velkých rolí právě po boku Madhuri. Jeho slova jsou výmluvnější než jakékoliv vysvětlování: „Madhuri Dixit je ten nejpevnější muž, kterého jsem v branži poznal. Ano, slyšeli jste dobře. Je vážně jako chlap. Je sebejistá v myšlení, stálá v citech, stálá ve víře....Pro mne je Madhuri vtělením herectví, lásky a přátelství. Je mému srdci nejbližší. A od ní jsem se nejvíc naučil. Cítím, že je jediná, koho nedostihuji.“ Nominace a výhry filmových ocenění se u ní staly zvykem, stala se indickou herečkou s nejvyšším platem v historii, byla označována za východní obdobu Julie Roberts a Marylin Monroe. Madhuri však byla i tak nezkažená showbusinesem, pokorná i se svým zástupem cen, bez hvězdných manýr a hlavně zcela prosta milostných skandálů dráždila představivost veřejnosti a médií ještě více, než kdyby vedla „hvězdný“ život se vším všudy. Během let ji novináři několikrát tajně provdali, udělali z ní alkoholičku, podvodnici, která se nechává při tanci zastupovat dokonale namaskovanou dvojnicí, Messalinu, která si role kupuje vlastním tělem, a v neposlední řadě také výrobek plastických chirurgů. Její jméno bylo spojováno téměř se všemi jejími hereckými kolegy, nejslavnější (lživou!) aférou byla její údajný vztah se Sanjayem Duttem. Když byl zatčen za držení zbraní a podezření z terorismu, novináři se sesypali na Madhuri, ta ale odmítla hovořit s médii a poskytla jeden jediný rozhovor novinářce, s níž pracovala již dříve. „Nejsem zamilovaná do Sanjaye a nikdy jsem nebyla. Nikdy jsme nebyli zasnoubení,“ prohlásila pevně a nikomu nedovolila o této věci pochybovat. Přišel rok 1995 a tisk se spolčil s některými z kritiků. A začal hon na Madhuri, tentokrát šlo o napadání ohledně věku. Když se Madhuri přiblížila třicítce, začaly se objevovat články stěžující si na její „starý“ vzhled a vysmívající se její údajné snaze vypadat mladě. Jinými slovy, dle zaběhnutých měřítek patřila do starého železa a propadliště dějin. Ani tentokrát se však Madhuri nenechala vyprovokovat. Více než předtím se ponořila do práce, které měla i přes posměšky tisku stále dostatek, a výsledkem se v roce 1997 stal film „Dil To Pagal Hai“ – „Srdce je šílené“. Romantický muzikál o choreografovi a tanečnici se stal největším hitem roku a Madhuri získala další cenu Filmfare. Při děkovné řeči přímo zářila, když prohlásila: „Tohle je pro všechny, kteří tvrdili, že jsem vyřízená.“ Honba tisku na čas opět utichla ve vlně diváckého nadšení. Madhuri se však přeci jen svým způsobem pomstila. Redaktoři měli náběh na infarkt, když jim v zimě 1999 diva oznámila, že je již několik týdnů vdaná! Sourozenci Madhuri žili už dlouhá léta ve Spojených státech, kam odešli za prací. Madhuri je čas od času navštěvovala, a vždy si užívala anonymity, které se jí v Indii nedostávalo. Její bratr Ajit se za sestru cítil vždy odpovědný, a stejně jako média i on neustále opakoval: „Musíme tě taky jednou provdat!“ V úvahu přicházelo samozřejmě domluvené manželství, ovšem ačkoliv rodina ctila tradice, Madhuri byla vždy značně liberální a nehodlala si vzít někoho bez lásky. Ajit však šel na věc chytře. Uspořádal u sebe večírek, na nějž pozval téměř všechny své přátele. Mezi nimi byl i lékař, kardiochirurg indického původu (ovšem narozený a vychovaný v Americe) Sriram Nene. Právě ve spojení jeho a své sestry Ajit doufal, a byl nemálo spokojen, když v sobě nic netušící „Ram“ a jeho sestra okamžitě našli zalíbení. Teprve po svatbě na podzim 1999 se novomanželé dozvěděli, že jejich sňatek přeci jen není jen jejich vlastním rozhodnutím. Madhuri však z filmů neodešla a natáčela dál. Tak vznikaly filmy „Lajja“, „Pukar“ a především pak v roce 2002 „Devdas“. Role krásné kurtizány Chandramukhi se měla stát na dlouhou dobu pro Madhuri poslední. V průběhu natáčení otěhotněla a kromě další ceny Filmfare jí rok 2003 nadělil první dítě. Chlapeček dostal jméno Arin. Tentokrát se Madhuri opravdu stáhla z veřejného života, k velké lítosti veřejnosti, ale vlastnímu štěstí. S manželem se usadila v Denveru v USA, kde on mohl pracovat v nemocnici, zatímco ona pečovala o rodinu. „Za padesát let si na mne možná žádný divák nevzpomene,“ smála se při jednou ze vzácných rozhovorů. „Ale moje rodina si mě bude pamatovat vždycky.“ V roce 2005, jen osmnáct měsíců po Arinovi, přišel na svět druhý syn Ryan. Indie však na Madhuri, která tak dlouho absolutně vládla stříbrnému plátnu a milionům srdcí, nedokázala zapomenout. Přes příliv nových trendů a stovek nových hereček nikdo nedokázal zaplnit prázdno, které po jejím odchodu nastalo. Herečky jako Aishwarya Rai, Karisma Kapoor či Rani Mukherjee prokázaly své nepochybné kvality, ovšem žádná z nich neměla ono kouzelné něco, co bylo vlastní Madhuri. Producenti to cítili také a Madhuri již v době druhého těhotenství začala dostávat do svého nového domova nabídky scénářů. Nakonec v roce 2006 přeci jen poznala, že ani ona nemůže bez tance a herectví žít úplně a po rozvážném přemýšlení zvolila scénář k filmu „Aaja Nachle“ – „Tanči se mnou“. Po domluvě s manželem si děti vzala do Indie s sebou, protože od nich nedokázala být dlouho pryč, a v každé volné chvíli mezi natáčením se jim věnovala. „Je to, jako by nikdy neodešla,“ nechali se slyšet všichni, kteří na filmu pracovali. Stejně jako kdysi to byla Madhuri, která si nedělala starosti se slávou a jediné, na čem jí záleželo byla práce odvedená na výbornou. Film nakonec nevydělal příliš peněz ze dvou důvodů. Prvním byl fakt, že stále velmi tradiční Indové byli trochu nesví ze snímku, kde je kladnou hlavní hrdinkou rozvedená žena. Druhým vlna zášti, kterou Madhuri svým návratem naprosto popírající jejich zastaralé chápání Bollywoodu zvedla v některých kriticích. To, že ve 40 letech, po dvou porodech a téměř šesti letech mimo záběr kamery, je stále šarmantní, krásná a dokonalá umělkyně v každém směru, jí nedokázali odpustit a film od nich dostal zdrcující hodnocení. Madhuri za něj dostala nominaci na další cenu Filmfare. Následovaly další tři roky "ticha", které Madhuri strávila v Americe. V roce 2008 přijala pozvání Amithaba Bachchana souhlasila s vystupováním na „Nezapomenutelném turné“ Bollywoodských tanečních hvězd. Lidé se shodují na tom, že sklidila více potlesku, křiku a nadšení než kterýkoliv jiný vystupující umělec. V prosinci 2010 se také znovu objevila v Indiia - tentokrát jako porotkyně v reality show Jhalak Dikhla Ja (indická obdoba našeho Když hvězdy tančí). Několik zajímavostí: V roce 2007 byla Madhuri zvolena serverem reddif.com nejlepší herečkou Bollywoodu všech dob. Stejný titul jí byl udělen stanicí BBC. V roce 2008 byla Madhuri slavnostně předána Padma Šri, čtvrté nejvyšší civilní vyznamenání indické vlády, za celoživotní přínos indické kultuře. Po Madhuri bylo pojmenováno jezero v Kašmíru. Jedním z největších obdivovatelů herečky je malíř M.F. Hussein, který ji označuje za svou múzu. Inspirovala ho k vytvoření série obrazů a také uměleckého snímku Gaja Gamini, kde si zahrála hlavní pěti-roli. Madhuri je označována za vtělení ženskosti a ideální indickou ženu. Existuje i lidové rčení: „Každý by chtěl mít doma Madhuri Dixit.“