Marcello Gionvini

Marcello Giombini Bývá pokládán za jednoho z průkopníků elektronické hudby v Itálii. V mládí byl činný jako varhaník v římských kostelech – což později v jeho profesi hudebního skladatele vysvětluje autorovu inklinaci k religiózní hudbě a častému užití varhan a liturgického chorálu v hudebních partiturách – a působil jako muzikolog. Zabýval se polyfonní hudbou, jejíž postupy uplatnil později také ve filmových partiturách. Do konce 50. let byl dirigentem chóru Římské akademické filharmonie (Accademia Filarmonica Romana) a Římského symfonického orchestru (Orchestra Sinfonica di Roma). Byl skladatelem a dirigentem televizního orchestru RAI (Radiotelevisione italiana) v rámci hudebních a zábavných pořadů. Pracoval v italském hudebním vydavatelství RCA, kde spolupracoval na projektu „Storia della Musica Italiana – Historie italské hudby“, kde působil jako dirigent u renesanční hudby. Angažoval se také v italském rozhlasu jako autor a aranžér populárních písní. Zaměřoval se zejména na sakrální a elektronickou hudbu, ale jeho zájem o různé hudební formy, styly a žánry přesahuje rámec obou výše zmíněných hudebních oblastí. Od poloviny 60. let začal Giombini v rámci popularizace sakrální hudby experimentovat a kombinovat religiózní motivy s elektronickou, beatovou a populární hudbou, za což byl mnohdy ostře kritizován. S liturgickou hudbou často operoval ve svých hudebních kompozicích pro film, zejména v partiturách ke spaghetti-westernům, které se obecně v kontextu národní žánrové modifikace odkazovaly ke křesťanské kultuře. Na zpopularizované liturgické hudbě spolupracoval s textařem Giuseppem Scoponim. V roce 1965 zkomponoval popově a beatově zmodernizované religiózní písně zkompilované do komplexu „La messa dei giovani – Mše mladých“, které nahrál s populárními italskými kapelami: beatovou skupinou I Barrittas a pop-rockovými skupinami Angel and the Brains a The Bumpers. Na religiózní hudbě spolupracoval s řadou dalších interpretů jako např. milánským vokálním kvartetem Mnogaja Leta Quartet. V letech 1968-1969 vydal na LP u hudební edice PCC další hudební komplex zpopularizovaných religiózních písní „Messa Alleluia – Mše svatá“ zkomponovaných pro mužský chorál, varhany, elektrickou kytaru a perkuse. V roce 1973 vydal na LP u vydavatelství CAM své syntetizátorové elektronické kompozice pod názvem „Synthomania“. Od počátku 60. let začal komponovat hudbu pro film – zejména pro žánrové produkce – a spolupracovat na tvorbě rozmanitě zaměřených filmařů. Zejména pro dokumentární a komediální snímky, ale oproti některým jiným skladatelům, kteří začali skládat počátkem 60. let hudbu pro film nebo představitelům starší generace, přecházející do tohoto období nových hudebních tendencí, trendů a stylů, se výhradně nespecializoval na komediální produkce. Ze známých filmařů mu nabídl spolupráci Dino Risi na společensko-kritické komedii „La marcia su Roma (Pochod na Řím, 1962)“ satirizující upevňování fašismu v Itálii a historickou epizodu pochodu fašistů na Řím. Častěji komponoval hudbu pro v té době rozvíjející se nový specifický žánr inscenovaného dokumentu terminologicky označovaného jako mondo nebo sexy film, kde kombinoval jazz a twist s rytmy latinskoamerických tanců (samba, rumba, chacha) charakterizující exotické prostředí, lokace a národní kulturní tradice často prezentované anketovou, reportážní nebo pseudo-dokumentární formou. Rozmanitost žánrových poloh filmů, ke kterým komponoval Giombini hudbu, umožňovala skladateli experimentovat s kompozičními postupy a proměňovat či kombinovat rozmanité hudební formy, styly a žánry. Symfonickými partiturami napsanými pro velký orchestr zhudebnil několik akčních a dobrodružných antických mytologických fantazií peplum / sword and snadals „meč a sandále“ jako „I coltelli del vendicatore (Nože mstitele, 1966)“ Maria Bavy, ačkoliv tento italský žánr je ve skladatelově filmografii zastoupen také pouze sporadicky. Různé jazzové variace a kombinace používal v dalším soudobě se formujícím novém žánrovém specifiku spionaggio do určité míry variující, transformující a inovující populární britskou špionážní sérii s Jamesem Bondem. Velkou popularitu přinesla Giombinimu v 60. - 70. letech především spolupráce na spaghetti-westernech, jejichž partitury patří u fanoušků, sběratelů i hudebních odborníků dodnes mezi nejvyhledávanější nahrávky na zvukových nosičích (45RPM, LP, CD). V tomto žánru si skladatel pravděpodobně nejvíce vytvořil specifické kompoziční metody a osobitý styl, který se stal základním kritériem filmařů a producentů k angažování Giombiniho do tohoto typu produkcí, stejně jako motivoval hudební průmysl k vydávání kompozic z těchto filmů na zvukových médiích. Spaghetti-westerny reprezentují nejpočetnější část Giombiniho filmografie, přičemž lze v rámci žánrového vývoje tohoto (v době jeho vzniku, formace, modifikace a divácké popularity) nového italského žánru vysledovat také vývoj a proměnu povahy skladatelovy hudby i přístupu ke komponování. Hudební složka k jednomu z prvních spaghetti-westernů „Tre pistole contro Cesare (Tři pistole proti Cézarovi, 1966)“ Enza Periho, ke kterým Giombini složil hudbu, představuje v autorově tvorbě prolínáním jazzu, swingu, popu a beatu kanonizování jím zvoleného hudebně hybridního stylu a experimentálního přístupu. Píseň „Laredo“, kterou nazpíval popový černošský zpěvák a jazzový hudebník Don Powell (spolupracoval často na partiturách ke spaghetti-westernům, zejména se skladateli jako Carlo Savina a Angelo Francesco Lavagnino) vyšla v roce 1967 na singlu v hudebním vydavatelství PARADE. Píseň, ve které se prolíná sólový a swingový sborový mužský výstup, pískání, elektrická kytara a perkuse, se stala – podobně jako mnohé jiné soundtracky ke spaghetti-westernům – velmi populární v Japonsku. K „Ballata per un pistolero (Balada pro pistolníka, 1967)“ Alfia Caltabiana nazpíval stejnojmennou popově zlyrizovanou baladickou píseň populární italský popový zpěvák Peppino Gagliardi, která rovněž přesáhla rámec filmu a stala se posluchačsky populární. „Pro Tutto per tutto (Všechno pro všechno, 1968)“ Umberta Lenziho složil autor leitmotiv se sólovými party pro trubku a elektrickou kytaru za doprovodu perkusí, který ve filmu v různých časových délkách instrumentálně variuje. Kompozici pojímá autor jako modifikovanou kombinaci vojenského marše a hudby doprovázející arénové býčí zápasy. Giombiniho smysl pro dynamicky se stupňující rytmus, ironické a inovativní prvky (vstupy lidských hlasů, imitace zvuků brnění pružiny, chrastění, skřípání, vrzání, praskání různých předmětů), experimentální užití zvukových efektů (zvuky nabíjení a střelby z perkusních zbraní) a specifický přístup k souhře a zvukovému ladění hudebních nástrojů zajistil autorovi práci na dalších filmových projektech. Koncem 60. let ho angažovali producent Alberto Grimaldi a režisér Gianfranco Parolini do spolupráce na dvou filmech z akčního cyklu o agentském pistolníkovi Sabatovi „Sabata (Ehi amico... c'&amp Sabata, hai chiuso!, 1969)“ a „Návrat Sabaty (tornato Sabata... hai chiuso un'altra volta, 1970)“, pro které Giombini zkomponoval své pravděpodobně nejproslulejší partitury. Leitmotivy pro trubku, elektrickou kytaru a perkuse doplňují vstupy lidských hlasů (šeptavým způsobem sólově a sborově opakovaný originální italský název filmu „Hej příteli, je tady Sabata, jsi ztracen“, po němž následuje střídající se mužský sólový hlas se smíšeným dětským a ženským chorálem) představuje rozbíjení konvencí nejen tradičních symfonických partitur k westernu, ale i Morriconem rozvedený a modifikovaný hudební kánon vycházející z Tiomkinova motivu „Deguello“ (skladba pro sólovou souhru trubky a kytary). Giombiniho hudba zároveň prezentuje spaghetti-western jako žánrovou hru s inklinací k ironii a sarkasmu a chápe žánr jako zábavnou podívanou, což dokládá i autorovo časté užití cirkusových motivů. Podobným přístupem se vyznačují i skladatelovy další kompozice k akčnímu spaghetti-westernu s prvky thrilleru a komedie „Acquasanta Joe (Acquasanta Joe, 1971)“ Maria Gariazza. Giombini skládal hudbu téměř ke všem žánrovým specifikům a novým žánrovým formám, které byly v období 60. - 70. let pevnou součástí italského filmového průmyslu, kde skladatelova spolupráce představovala – podobně jako u mnohých dalších italských komponistů – zpravidla způsob jak oslovit široké publikum. Filmová hudba mnohdy zaručoval úspěšné uvedení snímků v domácí distribuci i export pro zahraniční trh. Ačkoliv Giombini nerad pracoval pro film a skládal filmovou hudbu zejména z finančních důvodů, zajistila mu jeho filmová tvorba velkou popularitu u fanoušků žánrových produkcí i zájem hudebních vydavatelství. Již v průběhu 60. let spolupracoval mimo Itálii na dalších západoevropských produkcích a koprodukcích, zvláště na filmech španělských (Joaquín Luis Romero Marchent, Rafael Romero Marchent, Pedro Lazaga, Tulio Demicheli, Juan Bosch) a západoněmeckých (Jürgen Roland, Ernst R. von Theumer, Manfred R. Köhler) režisérů. Z italských žánrů, k nimž autor skládal hudbu, zastupují v Giombiniho tvorbě snímky známých italských žánrových tvůrců: akční dobrodružné drama z 2. světové války (guerra) „La legione dei dannati (Legie zatracených, 1969)“ Umberta Lenziho, mysteriózní krimi thrillery (giallo) „Il coltello di ghiaccio (Ledový nůž, 1972)“ od Lenziho a „Il fiore dai petali d'acciaio (Květina s ocelovými lístky, 1973)“ Gianfranca Piccioliho, akční exotické dobrodružství ve stylu příběhů s Tarzanem „Zambo il dominatore della foresta (Zambo, vládce pralesa, 1972)“ Adalberta Albertiniho, horory s tematikou exorcismu „L'ossessa (Posedlá, 1974)“ Maria Gariazza nebo nukleární kontaminace „I vivi invidieranno i morti (Živí závidí mrtvým, 1976)“ Tonina Ricciho, dobrodružný erotický thriller z exotického jachtařského prostředí „Una ondata di piacere (Vlna potěšení, 1975)“ Ruggera Deodata, akční dobrodružný sci-fi thriller o invazi UFO na zemi a vesmírné konspiraci „Occhi dalle stelle (Oči za hvězdami, 1978)“ od Gariazza apod. K dalším produkcím patří nazi-exploatační filmy z nacistických lágrů, sex-exploatační filmy z ženských věznic, erotická a exotická dobrodružná dramata, akční (někdy také eroticky pojaté) sci-fi, situační erotické komedie tematizující vztah adolescentů k dospělým apod. V 70. letech Giombini často pracoval ve svých partiturách se syntetizátory, které se v italské filmové hudbě používaly již v 50. letech, ale jako nová vyjadřovací zvuková forma se ve filmové hudbě ustanovila v druhé polovině 60. let. Specifickou funkci a užití měly syntetizátorové instrumenty v 80. letech. Na konci 70. a zejména počátkem 80. let skládal Giombini pod anglickými pseudonymy Pluto Kennedy a Marcus Griffin minimalistickou, elektronickou a syntetizátorovou hudbu k erotickým a pornografickým produkcím natáčeným často ve dvou verzích (soft a hardcore) pro domácí a zahraniční distribuci. Z tohoto období je proslulá jeho spolupráce na dvou filmech s italským žánrovým režisérem a kameramanem Joem D'Amatem (vl. jm. Aristide Massaccesi), který se zaměřoval na extrémní podoby žánrových produkcí často kombinované s erotikou a pornografií. Giombiniho hudba k D'Amatovým filmům „Antropofago (Antropofág, 1980)“ a „Le notti erotiche dei notti viventi (Erotické noci živých mrtvých, 1980)“ zahrnuje instrumenty i kompoziční postupy charakteristické pro předchozí skladatelovu tvorbu a představuje autorský identifikační znak jeho autorského stylu. Vedle několika romantických témat napsaných pro dechové nástroje (flétny, píšťaly) a piano používá varhany a mužský sbor, které ve filmech doprovázejí scény se zombiemi nebo antropofágem. Partitury k oběma snímkům dokládají, že hudbu lze chápat jako konzistentní prvek filmového žánru: zatímco melodramatické úryvky charakterizují romantickou a exotickou povahu přírodní scenérie, chorálové a liturgické části zastupují žánrovou položku hororu ve scénách zobrazující nebezpečí, napětí a násilí. Minimalismem je charakteristický také pro Giombiniho partitury ke dvěma filmům Ferdinanda Baldiho – komornímu erotickému psycho slasheru dějově situovaném do izolovaného prostoru jedoucího vlaku „La ragazza del vagone letto (Dívka z lůžkového vozu, 1979)“ a společenské komedie z prostředí italské buržoazie „La compagna di viaggio (Společnice z cesty, 1980)“ – kde se hudební komentář nepřizpůsobuje pouze dramatickým situacím, ale také zvolenému prostředí. V první polovině 80. let složil své poslední filmové partitury a přestal pro film pracovat. V 80. letech Giombini komponoval elektronickou hudbu prostřednictvím domácího prototypu počítače Commodore 64 a vytvářel různé hudební experimenty. Jan Švábenický Použitá literatura: Comuzio, Ermanno: Colonna sonora: dialoghi, musiche, rumori dietro lo schermo. Milano. Il formichiere, 1980. Comuzio, Ermanno: Colonna sonora: Dizionario ragionato dei musicisti cinematografici. Roma. Ente dello Spettacolo Editore, 1992. Comuzio, Ermanno: Film music lexicon. Pavia. Amministrazione provinciale, 1980. Comuzio, Ermanno: Musicisti per lo schermo: dizionario ragionato dei componisti cinematografici. Roma. Ente dello Spettacolo, 2004. Internetové zdroje: http://www.marcellogiombini.it/ http://it.wikipedia.org/wiki/Marcello_Giombini http://www.informusic.it/old/giombinint.htm http://classikrock.blogspot.com/2010/01/marcello-giombini-enzo-barbarino-trans.html http://www.imdb.it/name/nm0320250/ http://soundtrackcollector.com/catalog/composerdiscography.php?composerid=1754