Arkadij Gajdar

Sovětský spisovatel Arkadij Gajdar (vlastním jménem Arkadij Petrovič Golikov) se narodil 22. ledna 1904 v městě Lgov, později se však spolu s rodiči přestěhoval do Arzamasu v oblasti Nižnij Novgorod. Právě sem se totiž jeho otec, učitel Petr Isidorovič Golikov, aktivní účastník revolučních událostí z roku 1905, uchýlil v obavě ze zatčení. Když byl později, během 1. světové války, otec povolán na frontu,rozhodl se malý Arkadij, že i on půjde bojovat - v pouhých 11ti letech utekl z domova a trvalo to čtyři dny, během nichž urazil téměř 100 km, než se ho povedlo zadržet a vrátit domů. Svůj sen si však splnil o pouhé tři toky později, když roku 1918 vstoupil jako čtrnáctiletý do Rudé armády. Byl na svůj věk poměrně vysoký a ramenatý, takže se mu podařilo "přidat" si před odvodní komisí dva roky. O rok později dokončil výcvik v Kyjevě a jako šestnáctiletý už velel regimentu o síle cca 2000 mužů. Prošel mnoha bitvami, byl několikrát raněn, vyznamenán a povýšen. Dochovaly se však i doklady o jeho tvrdosti k podřízeným, o rabování a masakrech na civilním obyvatelstvu, kterých se jeho oddíl, ale i on osobně, účastnil. Roku 1924 je ze zdravotních důvodů přinucen armádu opustit, což nese velmi těžce. V té době začíná psát své první povídky a v roce 1925 vychází jeho první román - Ve dnech porážek a vítězství. Někdy v té době se také žení se sedmnáctiletou komsomolkou Leou Lazarovnou a roku 1926 přichází v Archangelsku na svět jejich syn Timur. Po necelých pěti letech však Lea manžela i synka opouští, z čehož se spisovatel naprosto zhroutil (na vině nejspíš byly stejnou měrou jeho zdravotní indispozice z utrpěných zranění, i závislost na alkoholu). Dostal se až do psychiatrické léčebny, ale nakonec se dokázal sebrat - přestal pít, odstěhoval se na venkov, kde se věnoval psaní a svědomitě pečoval o syna. Hrdinové jeho knížek byly děti, jejichž očima autor nahlížel na sovětskou současnost své doby. Dnes už jejich příběhy asi zaujmou jen málokoho, ale tenkrát byly pro mnoho pionýrů příkladem odvahy, pravdomluvnosti a čestného jednání. Ať už to byl Boris Girikov ze silně autobiografického románu Škola (1930), či hrdinové dalších Gajdarových knížek - Vzdálené země (1932), Vojenské tajemství (1935), Osudy bunebníkovy (1939) nebo malí bráškové, prožívající svá dobrodružství v daleké tajze, Čuk a Gek (1939). Roku 1940 A. Gajdar vydává své asi nejznámější dílo - Timura a jeho partu. Předlohou k hlavnímu hrdinovi se mu stává vlastní syn - rovněž Timur - a jeho kamarádi, snad právě proto se kniha stala tak populární nejen v Sovětském svazu, ale později i za jeho hranicemi. Po celé zemi vznikaly oddíly Timurovců, kteří stejně jako kluci a děvčata z Gajdarovy knihy všemožně a podle svých sil pomáhaly rodinám vojáků, ale i ostatním potřebným lidem. Během let 1941 - 45 se jich zapojilo přes dva miliony - takovou sílu měl spisovatelův příběh... Timura a jeho partu mohl A. Gajdar snad ještě vidět i na filmovém plátně (byl zfilmovám ještě před vypuknutím 2. světové války), u ostatních svých děl už takové štěstí neměl. Přes trvalé zdravotní potíže se hned po napadení SSSR hlásí do armády, není ale přijat. Nevzdává se a odjíždí na frontu alespoň jako novinář a válečný dopisovatel. Později přechází k oddílu ukrajinských partyzánů a stává se členem jejich jednotky působící za nepřátelskými liniemi. Po celou dobu si píše podrobný deník, doplňovaný náčrty nových příběhů, nic z toho však už nestihl dokončit - 26.října 1941 byl A. Gajdar nedaleko vesnice Lepljava smrtelně zraněn v boji s jednotkami SS. Jeho přátelé jej provizorně pohřbili poblíž železniční trati a později, v roce 1947, byly jeho ostatky převezeny do města Kaněv, kde na vysokém kopci s výhledem na mohutnou řeku Dněpr, spočívají dodnes. Spisovatelské geny v sobě nezapřel ani jeho syn Timur, námořní důstojník a žurnalista, ani jeho syn (a Arkadijův vnuk) Jegor Gajdar, známý hlavně jako ekonomický odborník a politik - po rozpadu Sovětského svazu poradce prezidenta Jelcina, místopředseda vlády, ministr financí a později jako zastupující předseda vlády, ale i jako plodný publicista, zabývající se hlavně politickými statěmi a úvahami.