Christine Fabréga

Christine Fabréga byla sice vystudovanou herečkou, ale až v šedesátých letech získala značnou popularitu jako moderátorka televizních soutěží, teprve potom začala hrát častěji ve filmu, objevila se i v několika zásadních titulech 60. a 70. let. Narodila se v Paříži a její vlastní jméno bylo Christiane Boutevilain. Jevištní průpravu získala v proslulé herecké škole René Simona a počátkem padesátých let začala hrát v divadle, před kamerou debutovala epizodní postavou manekýnky v komedii LE GANG DES PIANOS A BRETELLES (1953). V divadle ani ve filmu se však příliš neprosadila, naopak bohaté uplatnění jí nabídl rozhlas a později televize. Od roku 1965 byla moderátorkou oblíbeného soutěžního pořadu NEJDELŠÍ SLOVO (Le mot plus long, 1965-1970), který každou druhou neděli uváděla televizní stanice France 3. Vlna popularity u nejširší veřejnosti jí znovu otevřela cestu do filmových studií a v Melvillově slavné kriminálce DRUHÝ DECH (Le deuxieme souffle, 1966) v roli Simone vytvořila partnerskou dvojici s Lino Venturou. Poté ji oslovil další slavný režisér André Cayatte, v jehož filmu RIZIKO POVOLÁNÍ (Les risques du métier, 1967) hrála kontroverzní postavu paní Rousselové, matky jedné z dívek, které obviní svého učitele ze znásilnění. Další vedlejší roli ztvárnila ve špionážním filmu TORPÉDOVA KŮŽE (La peau de Torpédo, 1969) režiséra Jeana Delannoye. Za zmínku stojí i psychologické drama Maurice Pialata NEZESTÁRNEME SPOLU (Nous ne vieillirons pas ensemble, 1972), v němž byla matkou Marlene Jobert, více ji ale zviditelnila další slavná kriminálka DVA MUŽI VE MĚSTĚ (Deux hommes dans la ville, 1973); tady v roli Genevieve Cazeneuve vytvořila manželskou dvojici s Jeanem Gabinem. Mezitím se počátkem sedmdesátých let vrátila i k divadlu a hrála například v Théâtre du Palais Royal. I když soutěž NEJDELŠÍ SLOVO skončila v roce 1970, Christine Fabréga brzy dostala další podobné nabídky a nakonec dvanáct let moderovala další úspěšný soutěžní pořad v televizi LES JEUX DE 20 HEURES (1976-1988). Její filmografie se mezitím rozrůstala o vedlejší role v průměrných komediích, byť ve spolupráci se známými režiséry jako byl Jean Girault (STĚNY MAJÍ UŠI – Les murs ont des oreilles, 1973) nebo oblíbenými herci typu Michela Galabru (JE TO MLADÉ A VÍ TO VŠECHNO – C’est jeune et ça sait tout, 1974). Znovu pracovala také pro rozhlas, v osmdesátých letech se opět objevila i na divadelním jevišti, ale i přes stálé vystupování před televizní kamerou její věhlas začal ztrácet na lesku. Ve filmu se objevila naposledy v roce 1978, později hrála ještě v několika televizních hrách a seriálech. Zemřela v Paříži 11. června 1988 ve věku 57 let následkem rakoviny, pohřbena je na proslulém hřbitově Pere Lachaise.