Sergio Tofano

Sergio Tofano je dodnes považován za jednu z nejvýznamnějších osobností italského divadla 20. století, proslul také jako karikaturista, spisovatel, výraznou stopu po sobě zanechal také v podobě šedesáti filmových rolí, závěru jeho dlouholeté umělecké kariéry dominovala práce pro televizi. Byl rodákem z Říma a pocházel z rodiny soudce. Na přání svého otce studoval práva na univerzitě v Římě, ale již tehdy se začal prosazovat jako kreslíř a karikaturista, souběžně navštěvoval kurzy rétoriky na prestižní hudební škole Accademia nacionale di Santa Cecilia. Nakonec dokončil i vzdělání na římské univerzitě, i když jej akademický senát dvakrát nechtěl připustit k obhajobě titulu kvůli použití humorných citátů a rčení v diplomové práci. V roce 1909 se Tofano stal profesionálním hercem v divadelní společnosti slavného E. Novelliho, nadále se ale věnoval psaní a kreslení komiksů. Za první světové války vytvořil kreslenou postavu pana Bonaventury, která pak na stránkách dětského časopisu Corriere dei Piccoli provázela několik generací dlouhých čtyřicet let. Tento úspěch přivedl Tofana také k psaní knih pro děti, které často doprovázel vlastními ilustracemi. Své výtvarné nadání uplatnil i jako designér, v tomto oboru si ostatně našel i manželku. Jeho ženou se stala kostýmní výtvarnice a příležitostná herečka Rosa Cavallari, známá jako Rosetta Tofano (1902-1960). Jejich syn Gilberto Tofano se pozděj prosadil jako filmový režisér a scenárista. Pověst univerzálního umělce potvrzoval Tofano i na divadelních jevištích, bravurně interpretoval velké postavy v osvědčené domácí klasice i světové moderně. V letech 1913-1923 působil v divadelní společnosti Virgilia Talliho, později byl i principálem vlastního souboru (Tofano-Almirante-Rissone, 1927-1930). Z jeho nejslavnějších výstupů na jevišti připomeňme titulní roli v Romainsově hře Doktor Knock (1925). Ze známých osobností, v jejichž dílech Tofano prezentoval své herectví, připomeňme jména jako Shakespeare, Molière nebo Pirandello. Jako řada divadelních herců, v jejichž jevištním mistrovství dominoval verbální projev, tak i Sergio Tofano se k práci před kamerou dostal až ve zvukovém filmu. Již v roce 1916 sice natočil dva němé filmy, ale až ve třicátých letech se stal vyhledávaným představitelem středně velkých rolí ve filmech různých žánrů. Režisér Goffredo Alessandrini mu poskytl roli domovníka v úspěšné komedii SEKRETÁŘKA (La segretaria privata, 1931), o něco později úlohu jednoho z profesorů v romantické veselohře DRUHÁ B (Seconda B, 1934). Větší příležitosti mu poskytli režiséři Mario Bonnard (JEANNE DORÉ, 1938) nebo Amleto Palermi (SYNOVÉ MARKÝZE LUCERY – I figli del marchese Lucera, 1939). Nejvíce vytíženým filmovým hercem byl Sergio Tofano v letech druhé světové války, kdy točil i několikrát ročně, v žánru tzv. bílých telefonů střídal role šlechticů, majordomů nebo právníků (BYLO NÁS SEDM SESTER – Eravamo sette sorelle, 1939; KDYBYCH BYL UPŘÍMNÝ – Se io fossi onesto, 1942; PŘÍTEL MÉ ŽENY – Il fidanzato di mia moglie, 1943). Tehdy si také vyzkoušel pozici filmového režiséra při realizaci vlastních starších námětů (POPELKA A PAN BONAVENTURA – Cenerentola e il signor Bonaventura, 1942; GIAN BURRASCA, 1943). Po druhé světové válce došlo k postupnému zániku divadelních společností a naopak rozvoji stálých divadelních scén ve velkých městech. V aktivitách Sergia Tofana lze zaznamenat útlum po roce 1945, později jej ale znovu začali vyhledávat divadelní a filmoví režiséři. Příležitosti ve formátu vedlejších rolí dostával v životopisných filmech, hrál například hudebního vydavatele Ricordiho (PUCCINI, 1953) nebo kanovníka Peggiho (KARDINÁL LAMBERTINI – Il cardinale Lambertini, 1954). Zmínku si zaslouží i úloha otce hlavní hrdinky (Léa Massari) ve filmu SNY VE SKŘÍNI (I sogni nel cassetto, 1957), uvedeném ve své době i u nás. I když své vlastní aktivity na divadelních jevištích omezil, v roce 1953 začal jako pedagog předávat své bohaté zkušenosti studentům herectví na Národní akademii dramatických umění v Římě a působil zde více než dvacet let. Sám ale znovu zazářil jako herec například v Čechovově Višňovém sadu v režii L. Viscontiho (1965). V šedesátých letech proslul především díky televizním adaptacím slavných literárních předloh domácích i světových autorů (IDIOT – L’idiota 1959; HRABĚ MONTE CHRISTO – Il conte di Montecristo, 1966; MÉ ŽALÁŘE – Le mie prigioni, 1968; BRATŘI KARAMAZOVI – I fratelli Karamazov, 1969). Tofanovy poslední výstupy před filmovou kamerou jsou spojeny s tvorbou významných režisérů, i když ne v jejich nejvýznamnějších filmech. Jmenujme například Luigiho Zampu, v jehož filmu VŠEOBECNÁ KONTESTACE (Contestazione generale, 1970) hrál biskupa, dvakrát jej ke spolupráci přizval režisér P. F. Campanile, v jeho filmu RUGANTINO (1973) se naposledy objevil před kamerou v podružné roli starého markýze. Sergio Tofano zemřel v Římě 28. října 1973 ve věku 87 let.