Totò

Díky specifikům italského humoru byl komik Toto jen málo známý mimo Itálii, na domácí půdě ale i po více než čtyřiceti letech od své smrti patří k nejpopulárnějším hercům. Drží také dosud nepřekonaný rekord v návštěvnosti kin – jeho filmy vidělo přes 270 miliónů diváků, dodnes každý týden jeho tvorbu nabízí různé italské televize a jeho osobnosti jsou věnovány i četné webové stránky, které s nebývalou péčí obstarávají jeho fanoušci. Narodil se v chudinské čtvrti v Neapoli jako nemanželský syn Anny Clemente a markýze Giuseppe de Curtis, otec jej ale za svého syna uznal až v roce 1937. Divadlu se začal věnovat již před první světovou válkou, po účasti ve válce pokračoval v uměleckých aktivitách na jevišti a v roce 1922 přesídlil do Říma. V hlavním městě se brzy prosadil jako svérázný komik a muzikálový herec, ke svým vystoupením si sám psal texty a jeho popularita stoupala po roce 1930, kdy založil vlastní divadelní společnost a podnikal s ní úspěšná turné po celé Itálii. Koncem dvacátých let se osudovou ženou jeho života stala divadelní herečka Liliana Castagnola (1895-1930), když ji ale opustil, spáchala sebevraždu. Toto si nikdy nepřestal vyčítat podíl na její smrti, a když se mu později narodila dcera, dostala jméno Liliana (*1933). Dcera pocházela ze vztahu s herečkou Dianou Bandini Rogliani (1915-2006), která byla později jeho manželkou (1935-1939). Na stříbrném plátně debutoval Toto až jako bezmála čtyřicetiletý hlavní rolí v dnes již zapomenuté komedii BEZ POMOCI RUKOU (Fermo con le mani, 1937), první výraznější úspěch ale zaznamenal až o dva roky později s komedií ZVÍŘECÍ BLÁZINEC (Animali pazzi, 1939) v režii C. L. Bragaglii. I během války se objevil v několika filmech různých žánrů, jeho filmová sláva se ale dostavila až po roce 1945. Zasloužil se o to mimo jiné komerčně úspěšný režisér Mario Mattoli, s nímž tehdy Toto častěji spolupracoval a z jejich spolupráce vzešel také první film s hercovým jménem v názvu (TOTO NA GIRO D´ITALIA – Toto al giro d´Italia, 1948). Film viděly bezmála čtyři milióny diváků v kinech a tady začala Totova hvězdná kariéra, kterou budovali i nejslavnější režiséři jako Mario Monicelli, Roberto Rossellini, nejčastěji to ale byl Camillo Mastrocinque. Itálie zdevastovaná po všech stránkách druhou světovou válkou hledala únik z reality všedního dne. Zatímco umělecky ambicióznější filmaři podávali skutečný obraz země prostřednictvím mistrovských děl filmového neorealismu, většina diváků se chtěla především bavit. To jim v 50. a 60. letech nabízely nadmíru úspěšné Totovy veselohry. Výlučnost hercova postavení v italské kinematografii dokumentuje fakt, že řada jeho filmů nesla v názvu jeho jméno, i když hrál různé postavy. Na místě je také zdůraznit fakt, že ve vedlejších rolích mu sekundovaly největší hvězdy italského filmu jako Marcello Mastroianni, Alberto Sordi, Claudia Cardinale nebo Sophia Loren, týká se to i významných francouzských herců (Fernandel, Louis de Funes). Ve většině hereckých biografií se Totovy komedie vyjímají jako mimořádné komerční úspěchy, protože jeho filmy patřily v této době k těm bezkonkurenčně nejúspěšnějším. Až do poloviny šedesátých let točil Toto několik filmů ročně, hrál vesměs hlavní role, což logicky vedlo k útlumu jeho aktivit na divadelních scénách. Zatímco v Itálii triumfoval se svými postavami snobů i chudáků, v nichž dokázal geniálně zužitkovat své tělesné nedostatky včetně pokřivené tváře, což byl následek zranění z dětství, v zahraničí jeho filmy málokdy měly větší ohlas. U nás jej diváci mohli vidět spíše ve filmech, v nichž nehrál hlavní role jako ZLATO NEAPOLE (Oro di Napoli, 1953), ZMÝLENÁ NEPLATÍ (I soligi ignoti, 1958) nebo v nedávné době na DVD vydaná francouzsko-italská komedie FILUTOVÉ (Fripouillard et Cie, 1959), kde hrál Louis de Funes. V Itálii slavil v padesátých letech úspěchy s rolemi v různých kostýmech a prostředích, výjimečně se dočkal i uznání odborníků a hlavní role ve filmu STRÁŽNÍCI A ZLODĚJI (Guardie e ladri, 1951) mu vynesla Stříbrnou stuhu za nejlepší herecký výkon udělovanou Italským syndikátem filmových novinářů. Tuto trofej později získal za film DRAVCI A VRABCI (Uccellacci e uccellini, 1966). Některé filmy svými názvy zřetelně odkazují ke slavnějším titulům (TOTO, PEPPINO… A SLADKÝ ŽIVOT – Toto, Peppino e la dolce vita, 1961; TOTO Z ARÁBIE – Toto d´Arabia, 1964), další tituly se v rámci parodií svezly na dobově populárních žánrech (TOTO PROTI MACISTOVI – Toto contro Maciste, 1962; TOTO A CLEOPATRA – Toto e Cleopatra, 1963; TOTO PROTI ČERNÉMU KORZÁROVI – Toto contro il pirata nero, 1964). Výsadní postavení slavného komika potvrzuje i první italský barevný film nazvaný příznačně TOTO V BARVÁCH (Toto a colori, 1952). Na divadelním turné v roce 1956 se Toto nakazil oční infekcí, v jejímž důsledku nakonec prakticky ztratil zrak, protože o svůj zdravotní stav nijak nepečoval, v hereckých kreacích před kamerou i na jevišti ale pokračoval až do smrti. Kromě herectví se uplatnil i jako scénárista a dramatik, napsal také několik písní včetně dodnes slavné Malafemmena složené pro jeho první lásku Lilianu Castagnolu. V roce 1954 se Toto tajně ve Švýcarsku podruhé oženil, vzal si o mnoho let mladší herečku Francu Faldini (*1931). Jeho poslední prací byl film HLAVA RODINY (Il padre di famiglia, 1967), který však již nedokončil a po jeho náhlé smrti roli převzal Ugo Tognazzi. Toto zemřel v Římě na infarkt 15. dubna 1967 ve věku 69 let. Pohřbu se zúčastnilo na čtvrt miliónu lidí, jeho rodný dům v Neapoli funguje dnes jako muzeum. Dcera Liliana de Curtis (*1933) se prosadila jako novinářka a herečka, dodnes často vystupuje také ve vzpomínkových televizních pořadech věnovaných jejímu otci.