Micheline Luccioni

Micheline Luccioni byla vynikajicí komediální herečkou hlavně na divadelních prknech, její nesporné kvality ale nedokázal zúročit film. Na svém kontě má sice přes třicet filmových rolí, ty menší jsou známé i u nás, na druhou stranu velké herecké úkoly v nezdařilých a málo známých komediích její profil nijak neobohatily. Narodila se ve městě Palaiseau nedaleko Paříže jako Micheline Jeanne Labourot, jméno Luccioni přijala v roce 1949 po sňatku s operním pěvcem Jean-Jacquesem Luccionim (1930-2006), který jí také umožnil vstup na divadelní jeviště. Od počátku padesátých let byla Micheline Luccioni oblíbenou představitelkou dívčích komediálních postav ve francouzském repertoáru, hrála například v populárních fraškách Georgese Feydeaua. Ve srovnání s tím je překvapivý její vstup na stříbrné plátno, kde začínala menšími rolemi ve zdařilých dramatických titulech. Jednu z pradlen hrála v přepisu Zolova románu GERVAISE (1955), hvězdné herecké obsazení pak doplnila v dalších dramatech ze současnosti nebo nedávné minulosti v režii významných tvůrců POD POKLIČKOU (Pot-bouille, 1957), ZÁDY KE ZDI (Le dos au mur, 1958) nebo CESTY ŠKOLÁKŮ (Le chemin des écoliers, 1959). Souběžně se začala uplatňovat i v televizi, kde dostávala prostor především v adaptacích divadelních her. Přelom padesátých a šedesátých let byl pro Micheline Luccioni obdobím značného vytížení, hrála v několika filmech ročně, i když stále jen vedlejší role. Její doménou se stávaly dívky a mladé ženy lehčích mravů s nepříliš složitým charakterem (PŘÍPAD KOMISAŘE MAIGRETA – Maigret et l´affaire de Saint-Fiacre, 1959; IDIOT V PAŘÍŽI – Un idiot a Paris, 1967). V menších rolích se mihla také ve filmech s L. de Funesem (PITI PITI PA - L′homme d′orchestre, 1970; JO, 1971) nebo Pierrem Richardem (ROZTRŽITÝ – Le distrait, 1970), větší úlohou byla pověřena v komedii NEPIJE, NEKOUŘÍ, NEDROGUJE… ALE POVÍDÁ (Elle boit pas, elle fumme pas, elle drague pas, mais… elle cause, 1970). Slibným momentem hereččiny umělecké dráhy se mohl stát film ÉGLANTINE (1971), režijní debut J. C. Brialyho, kde podala hodnotný výkon v roli dcery titulní hrdinky. Další zajímavou příležitost dostala v dramatu PŘINUTÍM VÁS ŽÍT (Je vous ferai aimer la vie, 1979), mezitím ale hrála i v podružných filmech komediálního žánru. Více popularity jí přinášela televize, kde kromě seriálů mohla předvést své umění v adaptacích divadelních her v rámci populárních televizních cyklů (AU THÉATRE CE SOIR, 1969-1981). V divadle mezitím sklízela velké úspěchy počátkem sedmdesátých let ve hrách Neila Simona (na jevišti Théâtre Saint Georges a na turné po Francii), později se vrátila k osvědčené komediální klasice. Před filmovou kamerou stála Micheline Luccioni naposledy při natáčení komedie AŤ ŽIJE SPOLEČNOST (Vive la sociale!, 1983), od té doby už jen příležitostně účinkovala v televizi. Kariéru v divadle uzavřela koncem osmdesátých let na jevišti Théâtre de la Renaissance. Micheline Luccioni zemřela po dlouhé nemoci na Štědrý den v roce 1992 ve věku 62 let. Její syn José Luccioni (*1949) je též hercem, pracuje ale především v dabingu.