Max Elloy

Max Elloy byl původně hudebníkem, za války se jako výrazný typ dostal i před filmové kamery a nakonec odehrál ve francouzské kinematografii přes padesát vedlejších rolí. Pocházel z Paříže a od dětství se věnoval hudbě, ve dvacátých letech propadl jazzu a v různých uskupeních se uplatnil jako bubeník. Počátkem třicátých let například vystupoval s orchestrem Djanga Reinhardta v kabaretu L’Aéroport, později byl členem divadelního orchestru v Théâtre Daunou, bohaté zkušenosti získal také v orchestru významného francouzského jazzmana André Eykana. Filmová kamera jej zachytila poprvé v menší roli hudebníka Maxe v nenáročné komedii SLEČNA SWING (Mademoiselle Swing, 1941). Režisér tohoto filmu Richard Pottier jej o rok později obsadil i do dalšího filmu ZÁKAZ MILOVÁNÍ (Défense d’aimer, 1942). Elloye si pak povšimli i další filmoví tvůrci a na přelomu 40. a 50. let se kromě dalšího vystupování s různými orchestry stal i vytíženým hercem malých rolí. Připomeňme postavu kuchaře Antoina ve filmu LAUREL A HARDY ZDĚDILI OSTROV (Atoll K, 1951), do dvou podobných úloh číšníka a barmana jej dvakrát angažoval významný režisér Henri Georges Clouzot (MANON, 1949; NÁVRAT DO ŽIVOTA – Retour a la vie, 1949). Přestože v padesátých letech točil Max Elloy několik filmů ročně, nevzdával se své původní profese a nadále hrál na bubny, po válce mimo jiné ve slavném orchestru Raye Ventury. Ventura mimo jiné napsal hudbu k mimořádně úspěšné dvojici komedií POJEDEME DO PAŘÍŽE (Nous irons a Paris, 1951) a POJEDEME DO MONTE CARLA (Nous irons a Monte Carlo, 1951), které sám i produkoval; v obou filmech se Max Elloy objevil ve stejné roli strážníka Honorina. Tyto snímky režíroval komerčně zaměřený Jean Boyer, spolupráce s podobně zaměřenými tvůrci provázela Maxe Elloye i v dalších letech, takže se objevoval převážně v komediích a nenáročných melodramatech. Se svou typickou pleší a přísnou tváří hrál Elloy často úředníky nebo četníky, v jeho filmografii můžeme zaznamenat několikrát i roli ředitele hotelu (PARIS, PALACE HOTEL, 1956). Jestliže dříve účinkoval v divadlech jen jako hudebník, nyní se po zkušenostech od filmu dostal i na jeviště a v padesátých letech vystupoval v několika operetách na scénách Théâtre de Paris a Théâtre de la Porte-Saint-Martin. Z dalších známějších filmů připomeňme slavný titul BABETA JDE DO VÁLKY (Babatte s’en va-t-en guerre, 1959), kde se mihnul v podružné roli Firmina. Po boku legendárního Bourvila se objevil opět jako četník v komedii VŠECHNO ZLATO SVĚTA (Tout l’or du monde, 1961). Z přelomu padesátých a šedesátých let je na místě zmínit také častější spolupráci s Louisem de Funesem, který tehdy teprve kráčel ke své hvězdné slávě (hráli spolu celkem v šesti filmech). Jako úředníka pana Bonfilse mohli Elloye diváci vidět v komedii MRZÁCI (Les tortillards, 1960), větší roli majordoma Simpsona hrál v černé komedii NĚKDO TO RÁD STUDENÉ (Certains l’aiment… froide, 1960) opět s Funesem v hlavní roli. V podobné úloze majordoma Nestora se objevil také ve dvou dobrodružných příbězích o Tintinovi. Ze závěru Elloyovy filmografie uveďme menší roli lékaře v dobrodružném filmu MUŽ Z RIA (L’homme de Rio, 1964) s J. P. Belmondem v hlavní roli, úplně naposledy se před kamerou objevil jako sluha policejního ministra Savaryho v historickém seriálu SCHULMEISTER, CÍSAŘSKÝ ŠPIÓN (Schulmeister, espion de l’empereur, 1972). Max Elloy zemřel v Paříži 16. ledna 1975 ve věku 74 let. Kromě padesáti filmových rolí jsou dnes na CD k mání i hudební nahrávky, na nichž se podílel ve spolupráci s různými orchestry.