Maria Fiore

Italská herečka Maria Fiore zazářila počátkem padesátých let, ale zatímco pro průměrné diváky zůstala idolem bezmála deset let, kritici měli k jejím dalším filmovým rolím značné výhrady. Pocházela z prosté římské rodiny a dětství strávila v neutěšených poměrech země zmítané válkou i těžkých poválečných let. Útěkem z nepříjemné reality všedního dne bylo snění o herecké kariéře a počátkem padesátých let začala navštěvovat filmové konkurzy. Nakonec si ji vybral Renato Castellani do svého významného filmu ZA DVA GROŠE NADĚJE (Due soldi di speranza, 1952). Tento neorealistický příběh o životě mladých nezaměstnaných zaujal i v mezinárodním měřítku, byl oceněn v Cannes a Maria Fiore se rázem stala hvězdou. Škatulku chudé a těžkým osudem stíhané dívky Maria Fiore rychle opustila a v následujících letech v rychlém sledu přijímala nabídky do odlehčenějších žánrů. Jen v letech 1953-1955 natočila patnáct filmů, její doménou se staly optimistické příběhy a muzikály, jejichž společným atributem bylo slunce, příjemné melodie a několikrát i panorama Neapole. Kritici si nad její novou podobou zoufali, diváci ale byli nadšeni a Maria Fiore s přehledem plnila italská kina. Vypovídací hodnotu o uměleckých hodnotách mají i názvy jejích tehdejších filmů, v nichž byl několikrát jejím partnerem populární neapolský zpěvák Giacomo Rondinella (NEAPOL, ZEMĚ LÁSKY – Napoli terra d´amore, 1954; KDYŽ SLUNCE ZAPADÁ – Quando tramonta il sole, 1955), dvojici vytvořila i s populárními francouzskými herci Henri Vidalem (SCAMPOLO 53, 1953) a Jean-Pierrem Mockym (GRAZIELLA, 1954), objevila se také po boku vycházející hvězdy Sophie Loren (NEDĚLE SLUŠNÝCH LIDÍ (La domenica della buona gente, 1953). Nad dobový průměr z její tehdejší filmografie vyniká jen málo titulů, za připomenutí stojí hudební komedie NEAPOLSKÝ KOLOTOČ (Carosello napoletano, 1954) a VELKÉ VARIETÉ (Gran varieta, 1955), tady ovšem byla jen jednou z mnoha osobností hvězdného ansámblu. Jen výjimečně hrála i v jiných žánrech, s Ettorem Mannim to bylo například drama z druhé světové války NEPLAČ, KRÁSKO (Bella non piangere, 1955), hlavní ženskou roli ztvárnila také v dobrodružném historickém příběhu PRINC S ČERVENOU MASKOU (Il principe dalla maschera rossa, 1955). Počátkem šedesátých let se objevila i ve dvou filmech žánru sandálu a meče, po účasti v dalších komediích a muzikálech si ale uvědomila, že její kariéra se nedá srovnat s jejími vrstevnicemi, s nimiž začínala (například Sophia Loren, Claudia Cardinale nebo Virna Lisi). Po natočení komedie GAUČO (Il gaucho, 1965) s Vittoriem Gassmanem se další práce u filmu dobrovolně vzdala. Aktivit před kamerou se ale úplně nezřekla a začala častěji účinkovat v televizi. Nové pracovní vytížení jí přinesla dabingová společnost Cast Doppiaggio, kterou založila v sedmdesátých letech v Římě. Tato firma se začala specializovat na italské znění převážně hollywoodských trháků a Maria Fiore v čele této společnosti dosáhla v podstatě monopolního postavení. Dabingem se zcela nadchla, v tomto oboru získala značný respekt odborníků i veřejnosti a v neposlední řadě také velmi zbohatla. Další nabídky k filmování přijímala již jen výjimečně, připomeňme alespoň film MATKA EBBE (Mamma Ebbe, 1985) režiséra Carla Lizzaniho. Maria Fiore zemřela v Římě 28. října 2004 ve věku 69 let následkem rakoviny plic.