Pjotr Alejnikov

Dětství Petra Martynoviče Alejnikova, běloruského rodáka a budoucí hvězdy sovětské předválečné kinematografie, mělo k pojmenování "šťastné a harmonické" hodně daleko. Narodil se na prahu první světové války, 14. července roku 1914, a už jako malý chlapec (počátkem 20. let) osiřel. V deseti letech se musel postarat sám o sebe - odešel z domova a živil se, jak se dalo: žebral a kradl. Doma zůstala jeho starší sestra Káťa a malý bráška Nikolaj, kteří oba zemřeli za velkého hladomoru v 30. letech. Petr se časem dostal do dětské pracovní kolonie, a i když odtamtud často utíkal, znamenalo toto období rozhodující zlom v jeho životě. V kolonii totiž působil malý dramatický kroužek, jehož nadšeným členem se problematický chlapec stal. Mimo to se spřátelil i s místním promítačem filmů od nehož se naučil zacházet s promítačkou a milovat svět "stříbrného plátna". V roce 1930 se šetnáctiletý Petr objevil v Leningradě. Při prezentaci na Institutu pro múzických umění se prokázal doporučujícím dopisem z kolonie a na jeho základě byl přijat do filmového oddělení, kde učil mladý Sergej Gerasimov. Už za studií natočil Alejnikov pod jeho vedením několik krátkých, němých snímků. Osudnou se mu stala láska k spolužačce Tamaře Makarové. Neodvážil se jí své city nijak projevit a byl velmi zklamán, když se Tamara stala ženou Sergeje Gerasimova. Ze žalu začal hodně pít a s Gerasimem a jeho skupinou se na čas rozešel ve zlém. Nicméně, byl to právě Gerasimov, kdo jej obsadil do svých filmů Sedm statečných a Pevnost na Amuru. Alejnikovou partnerkou tu byla opět Tamara a snímky jim oběma přinesly první velkou popularitu. Následovaly další snímky (u nás prakticky neznámé), a z Petra Alejnikova se stává slavná tvář. Počátkem 40. let je přímo idolem sovětského publika, objevuje se např. v pohádkovém filmu Koníček Hrbáček, kde spolu s ním vystupuje i jeho žena Valentina a malý synek Taras. Zdálo by se, že jeho život plyne šťastně a spokojeně, ale opak je pravdou - mladého herce stále pronásleduje démon alkoholu. Ještě se blýskne ve filmu Moskevské nebe, ale to je jeho poslední velká role. Už o dva roky později přichází studená sprcha - jeho roli A. S. Puškina ve snímku Glinka (česky Bouře v opeře) nepřijmou ani diváci ani kritika. Herec se potácí v začarovaném kruhu - čím méně práce má, tím víc pije...a čím víc pije, tím méně nabídek chodí. Přátelé se odvracejí,přichází období samoty a izolace. Roku 1955 sice natáčí se Stanislavem Rostockým film Země a lidé, kde dodrží slib a během filmování se ani jednou neopije, ale změnit svůj osud ani sebe sama se mu už nepovede. V dalších letech ho čeká už jenom několik bezvýznamných epizodních roliček, zato ale hodně zdravotních komplikací, způsobených hlavně alkoholismem. Umírá 9.června 1965 v Moskvě a ačkoliv se během života žádných oficiálních titulů či ocenění nedočkal, je pohřben na prestižním místě ruských umělců - Novoděvičim hřbitově. Roku 1968 je mu posmrtně udělena alespoň Zvláštní cena Filmového festivalu v Leningradě. V jeho stopách se vydali i oba jeho potomci - syn Taras jako kameraman a dcera Arina jako herečka. O jeho životě a práci natočil r. 1974 režisér Nikita Orlov snímek Petr Martynovič a roky velkého života.